Student World

***Tento text je úryvkem z knihy  Weisman, Alan: Svět bez nás

V létě roku 1976 měl Allan Cavinder jeden nečekaný telefonát. Hotel Constantia v kyperském městečku Varosha se po dvouleté nečinnosti chystal obnovit provoz pod jiným jménem. Bylo zapotřebí zkontrolovat elektroinstalaci – bude mít čas?

Bylo to překvapení. Letovisko Varosha na východním pobřeží Kypru bylo nepřístupné od chvíle, kdy válka v roce 1974 rozdělila zemi na dvě zóny. Po měsíci bojů se do celé věci vložila OSN a zprostředkovala mezi Turky a kyperskými Řeky křehké příměří. V místech, kde se v okamžiku podepsání mírové dohody právě nacházely znepřátelené oddíly, vznikla nárazníková zóna, takzvaná zelená linie.

V hlavním městě Nikósii se zelená linie klikatí jako opilec mezi ulicemi a domy poznamenanými střelbou. V úzkých uličkách, kde probíhaly boje muže proti muži a nepřátelé se bodali bajonety z protilehlých balkonů, není linie široká ani tři metry. Ve volné krajině se rozšiřuje na osm kilometrů.

Turkové se stáhli na sever a Řekové na jih od pásu kontrolovaného jednotkami OSN, který časem zarostl plevelem a stal se útočištěm zajíců a koroptví.

Když v roce 1974 vypukla válka, nebyla většina budov v letovisku Varosha starší než dva roky. Městečko vystavěli místní Řekové jako kyperskou Riviéru podél písčitého půlměsíce jižně od opevněného přístavu Famagusta s historií sahající 2 000 let do minulosti. V roce 1972 se podél zlatavé pláže táhl nepřerušený tříkilometrový pruh hotelů. Za ním stály obchody, restaurace, kina, bungalovy a ubytovny pro personál.

Místo bylo vybráno pro svou příhodnou polohu i kvůli klidnému a teplému moři na východním pobřeží ostrova chráněném před větry. Jedinou vadou na kráse bylo rozhodnutí postavit vysoké hotely co nejblíže břehu. Až příliš pozdě si stavitelé uvědomili, že jakmile slunce v poledne překročí zenit, bude pláž ležet ve stínu vysoké hradby.

Jenže nikdo neměl dost času, aby se touto nepříjemností trápil. V létě roku 1974 vypukla válka, a když o měsíc později ustala, kyperští Řekové jen sledovali, jak se jejich velkolepá investice ocitá v rukou Turků. Všichni řečtí obyvatelé letoviska Varosha museli prchnout na jih do řecké části ostrova.

…

Britský elektroinženýr Allan Cavinder žil na ostrově od roku 1972. Pracoval pro jistou londýnskou firmu, přijímal zakázky na celém Středním východě, a když se ocitl na Kypru, rozhodl se zůstat. Kromě horkého července a srpna je počasí na ostrově většinou mírné a příjemné. Allan se usadil na severním pobřeží pod horami, kde vesničané žili v domech ze žlutého pískovce, pěstovali olivy a chlebovník a vyváželi olivový olej z malého přístavu ve městě Kyrenia.

Když začala válka, rozhodl se, že ji přečká. Správně totiž usoudil, že po jejím skončení uplatní na ostrově své znalosti. Telefonát z hotelu ale nečekal. Jakmile se totiž z letoviska stáhli Řekové, Turci se rozhodli, že je použijí jako cenný trumf, až se začne jednat o trvalém usmíření.

Obehnali letovisko plotem, přes pláž natáhli ostnatý drát, všude kolem postavili výstražné tabule a nechali celou oblast hlídat vojáky.

Pozemky, na nichž stál nejsevernější hotel ve Varoshe, patřily starému osmanskému fondu. Jeho představitelé po dvou letech požádali o povolení k renovaci a znovuotevření hotelu. Podle Cavindera to byl rozumný nápad. Čtyřpodlažní hotel, který měl nově nést jméno Palm Beach, stál dost daleko od ohybu pobřeží, takže jeho terasa i přilehlá část pláže byla slunná celé odpoledne. Vedlejší hotel, na jehož střeše bylo během války stanoviště řeckých kulometů, se po tureckém bombardování zřítil. Když Allan Cavinder poprvé přišel na místo, zdálo se, že až na trosky vedlejšího hotelu zůstalo všechno neporušené.

Překvapilo ho, s jakou rychlostí lidé hotel opustili. Registrační kniha byla dosud otevřená na stránce nadepsané v srpnu 1974, kdy v hotelu náhle ustal veškerý provoz. Na recepčním pultu dosud ležely klíče od pokojů tak, jak je tam kdo odhodil. Okna směřující k moři byla otevřená a v hotelové hale se vytvořily malé duny z navátého písku. Na stolech ještě stály vázy s uschlými květinami, šálky po turecké kávě a talířky po snídani, dosucha vylízané od myší.

Allanovým úkolem bylo uvést znovu do provozu klimatizaci. Ukázalo se však, že tato jindy rutinní práce nebude jednoduchá. Řeckou část ostrova, Kyperskou republiku, uznávaly všechny státy OSN, ale separatistický Severní Kypr uznávalo pouze Turecko. Allan neměl přístup k potřebným náhradním dílům, a proto se s tureckými vojenskými oddíly střežícími letovisko dohodl, že smí z ostatních opuštěných hotelů tiše demontovat všechno, co se mu bude hodit. Potuloval se opuštěným městem, kde před válkou žilo nebo pracovalo asi 20 000 lidí. Asfalt a dlažba popraskaly. Allana nepřekvapilo, když na opuštěných ulicích viděl růst plevel, ale stromy nečekal. Uprostřed ulic rašily rychle rostoucí akácie používané pro výsadbu kolem hotelů. Některé byly skoro metr vysoké. Z hotelových zahrad se vyplížily popínavé rostliny, překročily silnice a vinuly se po kmenech stromů. Ve výlohách obchodů byly dosud suvenýry a opalovací krémy, obchodní zastoupení Toyoty nabízelo modely z roku 1974. Tabulové sklo výloh se roztříštilo při dopadu tureckých bomb. Figuríny ve výkladních skříních obchodů s oděvy byly už jen napůl oblečené, z jejich šatů visely cáry. Police za nimi byly plné zboží, ale přikryté silnou vrstvou prachu. Plátno na dětských kočárcích bylo potrhané.

Narušené fasády prázdných desetipodlažních hotelů s rozbitými okny a balkony s výhledem na moře se staly obřím hnízdištěm holubů. Všechno pokrýval holubí trus. V hotelových pokojích se usadili potkani. Živili se pomeranči a citrony z citrusových hájů, které bývaly součástí zdejších parkových úprav. Zvonice řeckých kostelů byly postříkané krví a výkaly netopýrů.

Ulice a podlahy pokojů byly pokryty vrstvou písku. Allana však nejvíce překvapilo to, že necítil zápach. Výjimkou byl jen podivný puch, který se šířil z hotelových bazénů.

Většina jich byla nevysvětlitelně prázdná, a přesto čpěly, jako by byly plné mršin. Kolem se válely převrácené stoly a židle, roztrhané slunečníky a převržené sklenice. Všechno to působilo dojmem večírku, který se nevydařil. Jedno bylo jisté: úklid bude hodně drahý.

…

Metin Münir viděl Varoshu čtyři roky poté, co Allan Cavinder dokončil svou práci. V té době se už zhroutily střechy budov a stromy rostly přímo z domů. Münir je kyperský Turek a jeden z nejlepších tureckých fejetonistů. Studoval v Istanbulu, ale po vypuknutí nepokojů se vrátil domů, aby bojoval. Když boje neustávaly, vrátil se do Turecka. A v roce 1980 byl prvním novinářem, který směl na několik hodin vstoupit do Varoshi.

Nejdříve ze všeho si všiml potrhaného prádla, které dosud viselo na šňůrách. Největším překvapením však pro něj nebyla nepřítomnost života, ale naopak jeho nepřehlédnutelná přítomnost. Jakmile z letoviska odešli lidé, kteří je vybudovali, začala se všeho soustředěně zmocňovat příroda. Varosha leží pouhých sto kilometrů od Sýrie a Libanonu, v oblasti, kde sice nenastává cyklus mrznutí a tání, ale dlažby a chodníky stejně popraskaly. Münir s úžasem sledoval, že se o to nepostaraly jen stromy, ale také květiny. Do drobných prasklin se dostala malá semena planého kyperského bramboříku, po čase vyklíčila a odsunula stranou celé pláty betonu. Zvlněné chodníky byly posety bílými květy bramboříků a jejich pestrými listy.

…

Uplynulo 30 let. Nic se nezměnilo – až na Varoshu, která vstoupila do nové fáze rozkladu. Ploty a ostnaté dráty jsou nyní rovnoměrně zrezivělé, ale kromě stínů už stejně nemají co chránit.

Nade dveřmi, které už třicet let neviděly zákazníka a už nikdy žádného neuvidí, visí vývěsní tabule nočních klubů a neony Coca Coly. Křídlová okna se rozevřela a už otevřená zůstala, jejich rámy dávno nemají žádné sklo. Na zemi leží opadané vápencové obložení stěn. Z budov vypadly celé kusy zdí. Otvory je vidět do prázdných místností, ze kterých se už dávno jaksi vypařil nábytek. Malba na stěnách vybledla a omítka, pokud zůstala, dostala nažloutlou patinu. Tam, kde omítka chybí a kde se rozpadla i malta, zejí díry zvíci cihel.

Kromě přelétávajících holubů se zde nepohybuje nic než skřípající rotor posledního fungujícího větrného mlýna. Pobřežní promenádu, která se kdysi chtěla vyrovnat Cannes nebo Acapulku, dosud lemují hotely. Jsou však němé a bez oken. Padající balkony na své cestě k zemi způsobily záplavu dalších škod. Všichni se shodují na tom, že v této fázi už nelze nic zachránit. Pokud má Varosha ještě někdy přilákat turisty, budou ji lidé muset srovnat se zemí a postavit znovu.

Mezitím pokračuje ve svém rekultivačním projektu příroda.

Na místech, kde chybějí střechy, vyrůstají plané pelargonie a filodendrony a strhávají k zemi vnější zdi domů. Ze všech štěrbin raší šeříky, zederachy, ibišky a oleandry. Postupně se stírá rozdíl mezi tím, co je uvnitř budov a co vně. Domy mizí pod červenofialovou záplavou buganvilií. Mezi planým chřestem, kaktusy a vysokými travinami se tu a tam mihne ještěrka nebo užovka. Vzduch je prosycen vůní citronové trávy. V noci se na potemnělé pláži nepotulují milenci, ale hnízdící karety.

…

Kyperské stromy měly dobré jméno mezi asyrskými, fénickými a římskými staviteli lodí; v době křižáckých válek posloužila většina místního dřeva na stavbu válečného loďstva krále Richarda Lví srdce. V té době žilo na ostrově tolik koz, že pláně už zůstaly holé. Během 20. století začali lidé vysazovat pajehličníky přeslenaté. Po dlouhém období sucha v roce 1995 však téměř všechny vysazené stromy spolu s ostatními původními lesy padly za oběť ničivým požárům.

Novinář Metin Münir se už nechtěl vracet z Istanbulu, aby neviděl svůj rodný ostrov jako spáleniště. Potom ho ale kyperský botanik Hikmet Uluçan přesvědčil, že musí znovu vidět, co se na Kypru děje. Münir se tedy přesvědčil o tom, že rostliny obnovují kyperskou krajinu: spálená úbočí hor byla pokryta karmínovými vlčími máky. Uluçan ho ujistil, že některá maková semena si podrží klíčivost až tisíc let. Vyčkávají, dokud požár nezničí stromy a nevytvoří pro ně prostor, aby mohla znovu vyklíčit a vykvést.

*** Tento text je úryvkem z knihy Weisman, Alan: Svět bez nás

O knize na stránkách vydavatele 

Anotace vydavatele : Zajímalo by vás, co by se stalo, kdyby ze dne na den z naší zeměkoule zmizeli lidé? Jak dlouho by zůstaly po lidech na naší zemi stopy? Jak rychle by se zhroutila námi vybudovaná infrastruktura? Jak dlouho by bez naší péče vydržely stavby, metro a města? Památky a umění? Co z toho nejdéle, a co by naopak spadlo jako první? Kteří živočichové by z našeho zmizení profitovali, a kteří by naopak zanikli s námi? Předpokládá se např., že by spolu s námi zcela přirozeně vyhynuli švábové, ale ptáci by na tom byli mnohem lépe a vyvinuli by se v mnohé nové druhy. Jak by dopadly farmy, pole, národní parky a zahrady? Nejdelší životnost na zemi bez nás by měly bronzové sochy, umělá hmota a radiové vlny. Zároveň je z některých oblastí na zemi, které člověk poničil, a posléze opustil (např. Černobyl), patrné, že příroda má sebeuzdravující moc.

Poznámka Pavel Houser: Text je – subjektivně vzato – krajně žurnalistický. Komu připadají jiné úryvky z populárně-vědeckých knih zveřejněné zde na Science Worldu mnohdy příliš populární, tomu Svět bez nás nelze rozhodně doporučit, protože tato kniha je v tomto ohledu až „extrémní“.

Animace ke knize na Youtube: Dům bez nás. (Hm…)

autor