Mikrobiolog Brian Schubert z University of Hawaii v Manoa došel k tomuto závěru po studiu solným krystalků nalezených v sedimentu v kalifornském Údolí smrti. Krystalky obsahovaly několik kapek vody/slaného roztoku a v nich i živé kolonie.
Na rozdíl od jiných případů tohoto typu (v jednom, krajně sporném, se mělo podařit dokonce znovu probudit k životu bakterie spící až 250 milionů let) by toto datování mělo být spolehlivé, protože v Údolí smrti se během té doby žádné jezero nenacházelo a struktura krystalků ukazuje, že se utvořily v extrémně slaném jezeře (tj. by se mělo poznat, pokud by je mezitím rozpustil déšť).
Konzumovanou řasou byla slanomilná Dunaliella, jejíž buňky obsahují velké množství glycerolu. Po smrti řas se uvolňoval z mrtvých buněk a právě hlavně na něm se Archea pásly po desetitisíce let. Eukaryotní řada má mnohem větší buňky než prokaryotní organismy, takže z jedné buňky mohla minikolinie několika Archeí přežívat dle odhadů snad až 12 000 let. Podmínky to byly tvrdé, takže buňky se nedělily, a i proto jim potrava vydržela až dodnes. Nejspíš by přežily ještě i mnohem déle.
Otázka, zda by tento způsob přežívání měl nějaký limit (kromě prostého vyhladovění), je ovšem sporná, Schubert je k výše zmíněným 250 milionům let skeptický.
Zdroj: New Scientist
