Nesviťme pánu bohu do oken, chceme zase vidět hvězdy,… to jsou jen dva z mnoha sloganů, které můžete zahlédnout v nejrůznějších astronomických kampaních, které bojují (většinou neefektivně) proti světelnému znečištění. Nevidět krásy noční oblohy je jistě zlé, ale někdo by zase mohl namítnout, že jeho jako milovníka historie zaujme pěkně nasvícený kostelík či hrad. Ještě jiný pohled na danou věc by mohl mít astronaut na oběžné dráze.
Řeky světla vypadají z vesmíru opravdu impozantně. Ať už se nám to líbí nebo ne, do vesmíru vyzařujeme velké množství světla. Dělají něco podobného i mimozemské civilizace? A mohli bychom je díky tomu najít?
V poslední době mírně stoupl počet nejrůznějších studií, které se zaobírají budoucnosti hledání mimozemských civilizací. Je to částečně způsobeno loňským výročím založení SETI a také současným jubileem Drakeovy rovnice, která slaví půl století své existence, ale především přibývajícími objevy planet mimo Sluneční soustavu.
Některé úvahy už dostaly konkrétnější obrysy. Není to tak dávno, co radioteleskop v Green Bank hledal možné signály u kandidátů, které objevil kosmický dalekohled Kepler.
Paradoxem je, že věrohodnost a efektivitu hledání mimozemských signálů podkopává rozvoj moderní techniky na Zemi. Jedním z argumentů totiž je, že také lidstvo vysílá do vesmíru už řadu desetiletí „rádiový šum“ prostřednictvím televizního a rozhlasové vysílání. Přestože v poslední době nejrůznějších televizních stanic přibývá, celkového šumu emitovaného do vesmíru ubývá nebo minimálně nepřibývá tolik. Důvod je jednoduchý: řada operátorů dnes dává přednost šíření svých služeb pomoci optických kabelů nebo satelitů.
V poslední době se tak rozvíjí diskuse nad alternativními způsoby hledání projevů mimozemských civilizací.
Abraham Loeb a Edwin L. Turner si pokládají otázku, zda budeme schopni v blízké budoucnosti najít umělé osvětlení na povrchu obyvatelných planet jejich dlouhodobějším pozorováním. Odpověď hledají tam, kde bychom jim asi nečekali – u objektů Kuiperova pásu za dráhou Neptunu.
V posledních letech se podařilo objevit řadu těles Kuiperova pásu. Podle studií tato tělesa odráží 4 až 10% slunečního záření, kterého v dalekých končinách planetárního systému už samo o sobě moc není. Právě díky tomu se objekty Kuiperova pásu hledají jen velmi těžko.
Představme si čistě hypoteticky, že na povrchu objektu Kuiperova pásu postavíme velké město, které bude v noci svítit tak, jako svítí velké aglomerace na Zemi. Průměr tohoto města bude kolem 53 km a nacházet se bude ve vzdálenosti 50 AU. Můžeme světlo z veřejného osvětlení takového města ze Země pozorovat? Myšlenkový experiment je to sice hezký, ale těžko ověřitelný, neboť naše město je pouze hypotetické. Můžeme však upravit druhou stranu rovnice. Jak velký by musel být daný objekt, aby se svým albedem 7% odrážel stejné množství slunečního záření jako hypotetické město? Odpověď zní, že přibližně 103 km a podobně velké objekty v Kuiperově pásu dokážeme dnes nacházet.
Autoři se proto domnívají, že díky novým dalekohledům a přístrojům bychom mohli v blízké budoucnosti být schopni rozlišit umělé osvětlení na vzdálených exoplanetách. Je jen otázkou, zda i případné mimozemské civilizace svítí pánu bohu do oken. Kromě toho by mohl být problém rozlišit umělé světlo od přirozených a periodicky se opakujících změn (například pevnina odráží více světla než hladina vody apod.) a to přesto, že umělé světlo by mělo mít jiné spektrální vlastnosti.
Jen tak mimochodem, snaha o budoucí hledání projevů života či vyspělých civilizací na základě dlouhodobějšího pozorování planety, není nová. Viz například článek o „exostromech“ (Exoplanety.cz).
Převzato z webu Exoplanety.cz, upraveno.
