Podle nových výsledků ale dosavadní odhady výrazně snižovaly podíl eukaryotického fytoplanktonu, který je na otevřeném moři odpovědný až za polovinu fotosyntézy (a tedy i fixace oxidu uhličitého).
Eukaryotická buňka je mnohem větší, na počet organismů sinice samozřejmě nad jedno i mnohobuněčnými řasami výrazně dominují. Nicméně zde jde o úhrnnou hmotnost. Popsané výsledky byly získány na základě analýzy subtropických a tropických vod Atlantiku, je třeba je ještě ověřit i v jiných oblastech.
O mnohých analyzovaných druzích fotosyntetizujících eukaryot se toho dosud moc nevědělo a nikdy nebyly laboratorně kultivovány a jejich druhy ani popsány. Patří hlavně mezi tzv. prymnesiophyta (taxonomie se nějak posouvá, ale prostě „zelení bičíkovci“), kteří přežijí i v nehostinném oceánu extrémně chudém na živiny a fotosyntetizují až v hloubce 200 metrů. Z toho vyplývá, že relativně velká (oproti sinicím) část takto fixovaného uhlíku se neprodýchá a nevrátí do atmosféry, ale propadne se až do bezkyslíkatých hlubin, což celkově snižuje koncentraci CO2 v atmosféře se všemi doprovodnými dopady.
Zdroj: Sciencedaily
