Čas od času zkrášli podívanou na noční oblohu nějaká z komet. Většina z nich přilétá z Oortova mračna, v němž se podle odhadů ukrývají stovky miliard kometárních jader. Oortův oblak nemá přesně vytyčené hranice. Podle odhadů začíná ve vzdálenosti 2 000 AU (= astronomických jednotek – střední vzdálenosti Země od Slunce, cca 150 milionů km), přičemž většina hmoty je soustředěna ve vzdálenosti okolo 50 000 AU. Podstatně horší je situace okolo odhadu vnější hranice, kde se hodnoty pohybují obvykle okolo 100 000 až 200 000 AU. Už samotná hranice 100 000 AU odpovídá asi 1,5 světelnému roku, tedy přibližně třetině vzdálenosti mezi Sluncem a jeho nejbližším hvězdným sousedem – Proximou Centauri.
V tak velkých vzdálenostech od Slunce je už gravitační vliv naší mateřské hvězdy minimální, a tak stačí i nepatrný „šťouchanec“ k tomu, aby se kometární jádro vydalo na dlouhý výlet do vnitřních částí planetárního systému. Minimální gravitační vliv Slunce a neostré hranice Oortova oblaku už delší dobu dávají podnět k diskusím o možnosti existence „exokomet“. Tyto vlasatice by nemusely vzniknout v protoplanetárním disku, který obklopoval mladé Slunce, ale u některé z blízkých hvězd.
Martin Duncan (Queen’s University, Kanada), Ramon Brasser (Observatoire de la Côte d’Azur, Francie) a David Kaufmann (Southwest Research Institute, USA) nyní přicházejí s výsledky své simulace, podle které až 90 % komet nevzniklo u Slunce, ale i cizí hvězdy!
Pokud by tyto výsledky byly pravdivé, pak dost možná ani kometa McNaught nemusela před téměř 4,6 miliardami let vzniknout ze stejného oblaku prachu a plynu jako naše Země.
Překvapivé výsledky vysvětlují několik let starou záhadu, podle které je v Oortově oblaku více materiálu, než by mělo být.
Převzato z webu Exoplanety.cz, upraveno.
