Mravenci dokáží na vnější nebezpečí reagovat do jisté míry efektivně; odhadnou jeho intenzitu, podle toho se rychle spojí a napnou maximum sil k jeho likvidaci, ale současně se hrozbou včas přestanou zabývat a „přepnou“ se na běžné fungování. Tento způsob ochrany by se mohl uplatnit i v počítačových sítích.
Digitální mravenci by se měli postavit proti počítačovým červům – v tomto smyslu chápanými prostě jako sebereplikující se entity. Podle míry zjištěného kopírování, nebo obecně zaznamenané podezřelé aktivity, pak mravenci vyhodnotí intenzitu útoku. Pak proti němu zasáhnou buď sami, nebo upozorní na podezřelé chování správce.
(celý text včetně dalších poznámek na SecurityWorldu)
Poznámka: Otázkou samozřejmě je, jaký to všechno dává praktický výstup. Existuje biomimetika, přístup snažící se konstruovat technologii na základě biologie. Někdy to funguje, někdy ne (banální konstatování). Jistě stojí za to se poučit ze zkušeností jiného oboru (v případě evoluce miliardy let) – existují evoluční/genetické algoritmy/programování. Na druhé straně – multioborovost je v módě a proč určitý koncept nezdůvodnit právě takto.
„Už jsem viděla i velmi solidní fyziologickou studii zdůvodněnou tím, jak globální oteplování časem ohrozí světovou sklizeň jahod. Nedivila bych se tedy, kdyby příští projekt na konstrukci umělé buňky byl motivován tím, že to přece musíme mít dřív než teroristé,“ uvedla Fatima Cvrčková v rozhovoru pro BusinessWorld.
