Metodou pojmenovanou odako (údajně cosi používaného při výrobě japonských papírových draků) dokázali vědci pospojovat svazky uhlíkových nanotrubiček tak, že dostali útvar dlouhý až metr a přitom ne širší než molekula DNA.
Kdybychom takto uměli skutečně produkovat kabely a dráty požadovaných vlastností, mělo by to obrovských technologický dopad. Z uhlíku by mohly být například elektrorozvodné sítě příští generace, možné by bylo i využití v palivových článcích, bateriích či konstrukcích letadel.
Haugeho tým popisuje svůj postup takto. Na začátku se vytisknou vrstvy kovových oxidů (železitého a hlinitého) – údajně podobným způsobem, jako se na bankovky dodávají ochranné prvky. Tyto vrstvičky se odeberou z podkladu, až se z nich vytvoří „vločky“. Uhlíková vlákna pak rostou vertikálně z těchto vloček, které „volně visí“, nadnášeny proudící párou (vločky už jsou, zdá se, z kovu, ne oxidu, v proudu plynu dojde asi k redukci; uhlík vznikne například rozkladem acetylenu; asi nějak podobně, jako se popisuje v článku Uhlíkové nanotrubičky rostou na diamantech).
Podrobněji technologický postup uvádí ScienceDaily.