Na ScienceWorldu se již objevilo několik textů o vztahu mezi významem slova (pojmem) a jeho zvukovou podobou. Ačkoliv obecně je tento vztah arbitrární a slovo nijak nevyjadřuje svůj smysl (ostatně proto se třeba „zajíc“ řekne v každém jazyce jinak), existují onomatopoická slova – např. hrom – kde slovo koresponduje se souvisejícím zvukem.
Analytický filozof W. V. O. Quine ve svém filozofickém slovníku (v češtině jako Covitosti, v doslovu se mj. i uvádí, jak tento název vznikl) uvádí celou řadu dalších bizarních lingvistických domněnek převážně starší data. Zřejmě nejkurióznější je představa, že některá slova dostávají jméno jakoby podle svého opaku – podle toho, co jim chybí. Uvádí se příklad z latiny Lucus a non lucendo – Les se tak jmenuje proto, že tam není světlo.
Napadne někoho podobný příklad i z češtiny (samozřejmě v rámci myšlenkového experimentu, nikoliv jako pokus o reálnou etymologii)?
Zdroj: W. V. O. Quine: Covitosti, Mladá fronta, Praha 2008
– Etymologické hříčky z psolední doby viz např. články: Amón a amonika a O liškách, lišejích a magorech
– Zábavný text je téma vztahu mezi významem slova a zvukem a „pravých jménech“ představuje Platónův dialog Kratylos
