Mj. se tedy zaměřil na účinnost sypání železa do moře (viz zde), rozptylu sirných sloučenin do atmosféry (což má napodobit ochlazovací efekt sopečných erupcí) i zahrabávání uhlíku (viz zde).
Metody „klimatického inženýrství“ lze rozdělit na dvě hlavní skupiny: na ty, které se snaží odrážet více slunečního tepla, a na ty, které snižují koncentraci CO2 v atmosféře.
První skupina kromě již zmíněných postupů zahrnuje třeba projekt obřích zrcadel na oběžné dráze nebo koneckonců i na zemském povrchu (asi hlavně na pouštích). Spadá sem i pěstování světlejších či „chlupatějších“ plodin, které by pohlcovaly méně tepelného záření. Nakonec je možné i zkoušet vytvářet umělé mraky.
Do druhé skupiny kromě již zmíněných možností spadá také další vysazování lesů.
Lenton první skupinu opatření pokládá za rizikovou a spíše neúčinnou (respektive by mohla působit jen dočasně a pak by mohlo dojít k oteplení skokem). Má smysl pouze jako lokální řešení, třeba vyšší odrazivost střech nám umožní netrápit se vedrem ve městech. Z druhé skupiny mu jako nejnadějnější vychází přeměňovat zemědělské odpady na dřevěné uhlí a to pohřbít, a vyřadit tak uhlík z oběhu. Nebo zemědělské odpady zkusit nějak dostávat na dno oceánů.
Zdroj: New Scientist
Poznámka: Samozřejmě, že všechny z těchto postupů mohou mít v principu nějaké nezamýšlené důsledky (ale co ne? to by pak nikdo nemohl dělat nic), jistě se objeví i ideologická výtka o „poroučení větru a dešti“.
