Téměř 80 % vědců pracuje mimo Evropskou unii, 75 % výdajů na vědu a vývoj se realizuje za hranicemi Evropy a 69 % patentů je přihlašováno mimo starý kontinent.
Tato čísla se dokonce mezi roky 2000 a 2005 dramaticky zhoršila. Tak vypadá nastavené zrcadlo politickým proklamacím ztělesněným v Lisabonské strategii a další dokumentech EU. Obtížně bychom hledali nějaké kritérium, které v roce 2000 vytyčil summit EU, jež se podařilo splnit. Proklamovaný pokrok je na starém kontinentě chtě nechtě menší než v jiných částech světa. Když politici na papíře malovali světlé zítřky konkurenceschopné Evropy, vymezovali se především k největším rivalům Spojeným státům a Japonsku. Rivalové zůstali stejně vzdálení a noví přibyli.
Nadále můžeme plakat nad únikem mozků, nízkou úrovní univerzitního výzkumu, nedostatečnými výdaji podnikového sektoru do výzkumu a vývoje, nedostatkem lidských zdrojů:
– Podle odhadů z roku 2004 pracovalo ve Spojených státech 100 tisíc vědeckých pracovníků z Evropy. Většina z nich patří k těm nejbrilantnějším ve svém oboru
– V roce 2007 například tři čtvrtiny všech profesorů na deseti nejprestižnějších ekonomických univerzitách v USA získaly své vzdělání mimo Spojené státy
– Ze 76 nejprestižnějších univerzit světa jich je 67 v USA a pouhých 8 v Evropě
– Přepočteno na plný úvazek připadalo v roce 2006 v Evropské unii 5,7 výzkumníka na 100 obyvatel. V USA 9,3, v Japonsku 10,7
– Z 25 vědecky nejaktivnějších univerzit světa jich je 80 % z USA
Všeobecné naříkání nad nedostatkem peněz pro vědu a vývoj poněkud zastiňuje skutečnosti, že vložené zdroje jsou málo efektivně využívány, což znamená, že návratnost těchto investic je relativně slabá, vytvořená přidaná hodnota minimální:
– Reálné investice do výzkumu a vývoje vzrostly v letech 2000-2006 v zemích EU o 14,8%, zatímco hrubý domácí produkt (HDP) pouze o 13,7%
– Výkonnost vědy v letech 2000 – 2006 se zvýšila jen v 17 zemích EU, přičemž jde převážně o státy, jejichž podíl na celkovém objemu je velmi malý (například výkonnost Estonska, Lotyšska a Kypru se zvedla o více jak 50%, ale tyto státy představují jen 0,4 HDP Evropské unie)
Zatímco výkonnost (R&D intensity) evropské vědy za výše uvedené období stagnovala, v Číně například vzrostla o 50 % a to především díky podnikovému sektoru, jeho působení v Evropě je daleko za potřebami.
Propojení státního výzkumného sektoru, univerzit a aplikační sféry se jeví jako ústřední problém. Čísla o angažovanosti soukromého sektoru dokazují, že se s ním nepodařilo Evropě pohnout. Podíl soukromého sektoru na celkových výdajích do výzkumu a vývoje dokonce oproti roku 2 000 poklesl. Dnes tvoří v EU 1 %, v Japonsku 2,62 %, Jižní Korei 2,43 %, v Číně 0,98 % (ale za posledních pět let se zdvojnásobil), v USA 1,69%.
Tato situace souvisí mj. se strukturou evropské ekonomiky. V Evropě roste podíl služeb, zatímco klesá podíl průmyslu. Služby dnes tvoří 72 % přidané hodnoty a zaměstnávají 67 % produktivních sil. Podíl high-tech průmyslu na celkové přidané hodnotě je ve Spojených státech o polovinu vyšší než v Evropě. Tím je dána i schopnost absorbovat znalosti vytvořené v jiných regionech.
Zdroj: Zpravodaj Věda a média sdružení Česká hlava
