Student World

Richard Dawkins používá tento příklad, když hovoří o „evoluci evolability“, což je vlastně jakási vyšší úroveň, na níž probíhá přírodní výběr. Trochu to připomíná selekci na úrovni druhu, která ovšem jinak může fungovat jen těžko (proč selekce na „dobro druhu“ v evoluci nefunguje, to je zase jiné téma).

Na téma evoluce evolability zde již psali v článcích Skromné připuštění druhové selekce a Cíl evoluce, přirozený výběr, náhoda a vyšší úrovně selekce

Vzato kolem a kolem, prakticky všechny druhy, co kdy na Zemi žily, vyhynuly. O přežití příslušných genů tedy mj. rozhoduje schopnost odštěpovat nové druhy. Skupiny, v nichž druhy rychleji odštěpují nové druhy, zanechají z dlouhodobého hlediska více nástupců.

Jedním z faktorů, které umožňuje vznik nových druhů, je geografická izolace. Teď si tedy vezměme našeho hypotetického ptáka na ostrově v nějakém souostroví. Nedoletět nikam neumožňuje vůbec vytvořit populace na jiném ostrově, takže jen těžko může dojít ke vzniku nových druhů (alespoň ne geografickou izolací). Pták, který je zvlášť dobrý letec, na okolní ostrovy doletí, ale až příliš snadno – opět nejde ke vzniku geograficky izolovaných populací, protože se vzhledem k snadnému kontaktu bude de facto jednat o populaci jedinou s tokem genů mezi ostrovy.

„Galapážská pěnkavka, která snížila nebo zvýšila svůj dolet v průběhu evoluce, by tím mohla snížit svou evolabilitu.“ Zvláštní je, že z tohoto ohledu by snížení doletu mohlo tedy být chápáno jako evoluční „zlepšení“, i když to rozhodně není zlepšení, které by přírodní výběr ihned ocenil na úrovni jedinců/genů, ba naopak. Fakt ale je, že mezi různými evolučními liniemi existuje i úroveň selekce ve prospěch evolability.

Možná lepší příklad než doba doletu představuje segmentace. Jakmile se objeví segmentované tělo, výrazně se usnadní vznik nových druhů a evolučních novinek, protože nějakou změnou v genu na vyšší úrovni kaskády (nějakého Hox genu apod.) náhle může vzniknout živočich s jiným počtem segmentů – dejme tomu obratlů. Individuální úspěch prvního takového mutanta, téměř jistě nevalný, je ale celkově nedůležitý; časem se objevili jiní, kteří byli úspěšnější. Důležité bylo, že už první jedinec se segmentovaným tělem – nejspíš dvěma články – měl v sobě potenciál vytvářet nové druhy výrazně rychleji než konkurenční linie. Dalším významným krokem třeba bylo, když se objevili jedinci s různými segmenty (dejme tomu, že žížala má ještě všechny články prakticky stejné). V tu chvíli se opět raketově rozšířil „kombinační prostor“.

Zdroj: Richard Dawkins: Příběh předka, Academia, 2009, Slepý hodinář, Paseka, 2002

Poznámky:

Na toto téma viz také článek Jak chcípáček zvítězil nad supermyší

Maličko to připomíná tzv. mutacionismus, který byl kdysi chápán jako teorie konkurenční k darwinovskému přírodnímu výběru (viz tento článek).

autor Pavel Houser