Slovo agúl označuje pahorky kolem saharských oáz, má tedy sotva co společného s ghúly. Obsahuje v sobě ale stopy dávno mrtvého času, protože původ agúlů nejspíš sahá do doby, kdy byly saharské oázy podstatně zelenější…
Již v době egyptské Staré říše byla Sahara pouští, až do římské doby v ní ovšem existovala celá řada bohatých, úrodných a rozsáhlých oáz, které ležely u rezervoárů podzemní vody. Vysychání ale postupovalo neúprosně dál.
Vodu bylo třeba čerpat ze stále větších hloubek, taktéž systém jejího uchovávání v speciálních podzemních prostorách/akvaduktech (manavár) byl nákladný a fungoval pouze dočasně. Dnešní saharské oázy jsou už jen stínem své někdejší slávy, pole jen malá a namačkaná těsně kolem chudého (a hlubokého) zdroje vody. Obilí se zde už téměř nepěstuje, lépe snesou současný stav datlové palmy.
Zajímavé jsou ale pahorky existující kolem dnešních oáz, vysoké až 17 metrů. Jejich výplň je směsí odpadků, rostlinných zbytků a kořenů, často živých a prorůstajících neuvěřitelně hluboko ke zdrojům vody. Povrch pokrývá písek, na vrcholcích agúlu pak nejdeme živé keře, tamaryšky a akácie. Musí růst současně do výšky (protože jinak by je zasypal písek) i do hloubky (kvůli vodě).
Protože se zdá, že v dnešní Sahaře by se tyto keře vůbec neuchytily, agúl je podle všeho jakýmsi stínem časů, kdy oázy byly větší. Počátky agúlu jsou starší než poušť, pocházejí z doby, kdy kolem oáz ještě existovalo umělé zavlažování na větší ploše („živý pozůstatek dávno zaniklé zemědělské krajiny“, píše doslova autor). Původní keře mohly být i uměle vysazeny jako zábrana proti písku.
Zdroj: Petr Pokorný: Jardangy, agúly a manaváry – Osídlení východní Sahary pod vlivem klimatických změn, Vesmír 86, 216, 2007/4
Poznámka: Těžko říct, nakolik jsou dnešní keře totožné s těmi původními, pokud ano, činilo by to z nich jedny z nejstarších organismů vůbec.
