Student World

Robert Wright ve své polemice proti antropologům, historikům i filosofům hodnotí kladně především archeology. Ti jediní podle něj uznávali evoluční přístup – podle jejich empirie rozhodně alespoň rámcově platí, že kultura ve starších vrstvách je jednodušší.

Lewis Henry Morgan rozdělil ve 2. polovině 19. století vývoj lidské kultury na divošství, barbarství a civilizaci. Ve 20. století se však představa o nějaké šipce/směru začínala zpochybňovat. Nejprve v antropologii, později v historii a nakonec i přímo v biologii (zde sice nadále dominovala evoluční teorie, ovšem doplňovaná krédem, podle kterého "evoluce nemá cíl"). Pojetí vesmíru jako entity měnící se v čase určitým směrem zastávala nadále kosmologie.
Robert Wright přitom věnuje svoji práci pokusu rehabilitovat onu "šipku", teleologii, smysl a cíl dějin (ať už z hlediska biologického, tak i kulturních dějin lidstva). Dějiny podle něj vedou ke stále složitějším a tedy v jistém smyslu dokonalejším strukturám.
Podle Wrighta je zajímavé, že teze o pokroku a cíli nalezla uplatnění v 19. století. Ve století 20. pak byly evoluční myšlenky částečně opouštěny pod vlivem katastrofických zkušeností se světovými válkami a totalitními režimy (bylo těžké připustit, že právě toto je směřování dějin). V době, kdy myšlenka evoluce k určitému cíli našla zastání u jezuitského biologa Teilharda de Chardina, zpochybnil ji jako nevědeckou naopak Karl Popper (označil přitom "historismus" nejen za nesprávný, ale i přímo zodpovědný za zločiny 20. století). Wright se snaží dokázat, proč se Popper v tomto ohledu hluboce mýlil.
Ve 2. polovině 20. století opět začala zvedat hlavu koncepce, podle které má vývoj světa nejen určitý směr, ale toto směřování můžeme i v té či oné míře díky vědeckým postupům odhalit. Wrigth ovšem netvrdí, že tento vývoj je předem daný v detailech a zcela nevratný, tj. nezastává teze o nějakém "automatickém vítězství dobra/svobody". Jde mu spíše o nárůst složitosti systémů než o hodnocení z hlediska etiky.

Zdroj: Robert Wright: Víc než nic, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2002

autor Pavel Houser