Literatury o vlcích vychází spousta, mnohdy však nejde o vlky reálné, ale o jen jakousi metaforu, kdy autor používá vlky jako obhajobu svých vlastních názorů. (Vezměte si třeba symboliku vlka v křesťanství, nacismu, feminismu – paskvil „O ženách, které běhaly s vlky“ atd. Podobně se s vlky pracuje i v současném čínském románu Totem vlka, i když zde je deklarováno, že se jedná o beletrii. Mimochodem, David Mech uvádí, že vymyšlená je i kniha Never Cry Wolf, česky vyšlá jednou jak Vlci, jednou jako Nedělejte povyk. Do vlků lze projektovat individualismus i kolektivismus (smečkovitost), chválit je za vzorné plnění rodičovských povinností, proklínat za zabíjení příslušníků vlastního druhu spojené s kanibalismem… Vlci jsou zřejmě dost „lidští“ a možná právě jakási podobnost s lidmi umožnila i domestikaci a její další důsledky. (Na toto téma ovšem někdy jindy.) Jindy se zase v literatuře o vlcích zase projevuje fakt, že vlci jsou velmi fotogeničtí, takže spíše než o informační knihu se jedná o obrázkové album.
D. Mech ovšem vytvořil veledílo, ideálně namíchané z osobních zkušeností, současně ale i se snahou o nějaký vědecký nadhled (tj. nejde o nějaký „deníček“). To, že má rád vlky, neznamená, že jim připisuje nějaké hlubinně mystické dovednosti apod.
Prostě popisuje arktické vlky, kteří dosud prakticky nepřišli do kontaktu s člověkem, a nemají proto příslušnou negativní zkušenost. Jeho kolega nakrmil divokého vlka z ruky čokoládou, jiný zaznamenal, jak kolemjdoucí vlk najednou vyskočil a olízl mu tvář a pak dál pokračoval v cestě. Další výzkumníci si zase nesli ulovenou nějakou místní drůbež na tyči na ramenou, načež se jim vlčice pokoušela opakovaně zezadu ptáky sežrat. (Mimochodem zde není žádný doklad o agresivitě vlků vůči lidem. Což je také trochu divné; pokud jsem šelma, zvyklá lovit i větší zvířata typu sobů a pižmoňů, proč bych se neměl – občas – pokusit ulovit i člověka, notabene když se ho nebojím? Ale nedělají to. Nebo snad zde jde o výběrový efekt, kdy dotyční lidé o tom pak už nepíší knihy? Ale zdá se, že ne.)
Rovněž k autorovi „jeho“ vlci rychle získali důvěru, nechali ho být i přímo před doupětem. Nejkrotší byla fenka, která ho před doupětem viděla, když z něj poprvé vylezla jako malé štěně, takže ho pokládala za zcela normální součást světa. Samozřejmě stupeň důvěry jednotlivých členů smečky se lišil (byť šlo zřejmě o blízké příbuzné); pochopitelně, ne všichni vlci se v minulosti nechali ochočit. A nakonec, vlci podobně jako jiní vyspělejší tvorové mají individualitu, ani dva bratři nejsou povahově stejní.
Mech pozoroval vlky při lovu pižmoňů, které obvykle skončí neúspěchem a vlci při něm navíc dost riskují. Život vlastně ubíhá převážně jako série proher.
Zjistil, že i když vlci žijí ve společenské hierarchii, nedochází u nich k přílišnému soupeření (jako je to vidět třeba u vlků v zajetí). A tady je důležité zůstat na zemi. Není to tak, že by vlci v přírodě byli nějací „nezkažení“, ale asi čistě proto, že autor je pozoroval vždy cca 3 měsíce v létě. Souboj o to, kdo se stane rodičem, se naopak asi odehrával v zimě. Možná, že v této době by se konfliktněji chovali i k němu samému?
To už si ale autor pěkně učil někde ve vytopených budovách na americké univerzitě, zatímco smečka žila – zřejmě – o hladu a v drsné zimě a věčné tmě polární noci. To v té době dokázali vyrážet na lov? (Z druhé strany to celé ale dobře ukazuje „asymetrii“, kousek od severního pólu přežijí vlci i pižmoni, naopak Antarktida… A jistěže, vlci loví i v noci, za soumraku pak se zvláštní oblibou, tma jim vadit nemusí.)
Polární vlci mají ve vrhu jen málo mláďat (2-3), jinak by je nedokázali uživit. I tak ale do následujícího jara nemusí přežít zdaleka všechna. Území má malou „úživnost“, smečka cca 8 vlků potřebuje k obživě území minimálně 60 x 60 km. Hrozí degenerace v důsledku příbuzenského křížení, jiní vlci jsou daleko. Je to nelehký život…
Nakonec poznámky už zcela subjektivní. Autor si vlky pojmenoval a přiznává, že když šli na lov pižmoňů, tak se o ně bál. Když na počátku podzimu odlétal, zase se bál, které ze svých kamarádů už neuvidí.
A vskutku k tomu často docházelo. Nad smečkou se neustále vznášela hrozba smrti hladem, riziko přílišného příbuzenského křížení (jakkoliv vlci jsou proti tomu docela odolní). Když mladí vlci opouštěli svou smečku, riskovali zase, že je v sousedství nepřijmou, ale naopak roztrhají (což ostatně dělali zase sousedům i „autorovi“ vlci).
Nakonec se dožívali tak maximálně 11 let, srovnejte s vlky v zajetí.
A přesto autor říká, že vlci v zajetí už nejsou vlci.
Jenže. Život vlků je dnes, zdá se, celkem neradostný, na nejzazším severu hrozí smrt v důsledku nepříznivých podmínek, v mírnějším pásu zase neustálá hrozba zastřelení (hned vedle ČR, na Slovensku, dokonce legálně). Na autorově místě bych možná nevydržel, ustoupil z vědeckého nezaujetí a začal vlky např. přikrmovat.
A tak tedy myšlenka jistě kontroverzní: Nebylo by jim vůbec lépe v zajetí? Vždyť se zdá, že na rozdíl od vlků evropských z lidí nemají nijak zásadní strach. Polovlkům typu československých vlčáků se v zajetí daří dobře, proč by se arktičtí vlci nedali chovat v „polosvobodném“ prostředí (jak to již na pár místech i probíhá), např. v nějakém velkém oploceném úseku lesa, lehce přikrmováni, očkováni, zdravotní péče, zvykání štěňat na lidi, za což by platili tím, že by si občas od nějakého zájemce vzali piškot, olízli mu ruku či se dokonce nechali pohladit? Asi jako popisuje kniha Vlci u dveří. Dalo by se říct, že vlci naopak mají velkou tendenci žít ve společnosti lidí, jak ukazuje ochočený vlk-pes (pes v jistém ohledu není samostatný druh, ale jedna evoluční strategie vlka, a to značně úspěšná, alespoň z hlediska počtu genů domácích vs. divokých vlků) a i vlci arktičtí (v zajetí mnohem snášenlivější než jejich euroasijští kolegové). Přirozeně tam, kde lidé vlky systematicky hubili, se jejich vztah změnil na strach…
Vlci v zajetí by možná nebyli „opravdoví vlci“, ale zřejmě by prožili šťastnější život. Pokud nám jde o konkrétní jedince a ne o nějaký „archetyp“ či kult divočiny, nezávislosti… Samozřejmě by bylo ideální se na to zeptat samotných vlků, to je však poněkud problematické.
Zdroj: L. David Mech: Arktický vlk – deset let se smečkou, Élysion, České Budějovice 2006
Foto: Tohle není arktický vlk, i když ani ti nemusí být čistě bílí. Také měli často různé „masky“, které však podle autora nebyly stále, ale důsledkem kontaktu srsti na hlavě s obsahem střev trhaného pižmoně.
Poznámka: Někdy příště by se mohlo dostat i na nejkurióznější tvrzení o vlcích a jejich schopnostech, např. na představu vytí jako dělby práce.
Video: Přátelští arktičtí vlci v „polosvobodném“ prostředí
