Hrátky s otáčením tváří (na obrazech, třeba u Mony Lisy, ale i na fotografiích) podle svislé osy jsou oblíbené, stejně jako další příklady dávané do souvislosti s rozdílnými funkcemi obou mozkových hemisfér. Jak to dopadne, pokud začneme umělecká díla analyzovat právě z hlediska pravá-levá?
Narážíme přitom na celou řadu potíží v interpretaci. Co třeba znamená asymetrie v portrétu? Vychází z reálné asymetrie tváře, nebo spíše z asymetrie v mozku malíře? Nebo nejde o hemisféry, ale o nějaký zcela technický problém, třeba v tom smyslu, že štětec drží umělec (pokud je pravák) v pravé ruce, a proto se mu na obě části plátna maluje jinak?
Christopher Tyler začal zhruba před 10 lety tyto otázky řešit prostě tak, že se namísto generování teorií pokusil shromáždit co nejvíce dat. Zaměřil se pouze na sedící či stojící postavy a do své studie zahrnul 282 západních malířů. Zjistil, že čára vertikálně půlící obraz prochází nejčastěji ne „mezi očima“, ale jedním z očí obličeje. Šlo přitom o oko, které v rámci kompozice mělo nějak větší význam než to druhé, „dominovalo“. (Drtivá většina obrazů měla dominantní oko do 5 % vzdálenosti od centrální osy.)
Tuto vlastnost neměla pouze umělecká díla, ale třeba i tváře na bankovkách. Zajímavé je, že protože toto pravidlo bylo realizováno podvědomě a nebylo zřejmě nikdy přímo zformulováno, zachovávali ho i ti malíři, kteří se ve svých dílech jinak za každou cenu snažili bořit zažité konvence.
Na obrazech vesměs dominovaly levé tváře, přičemž asymetrie byla výrazně vyšší u obličejů ženských než mužských. Vertikální osa procházela výrazně častěji levým okem. Je možné, že příčinou této asymetrie je to, jak je pro malíře výhodnější využívat osvětlení (aby osvětlovalo paletu?). Ukázalo se ale, že takové vysvětlení neobstojí – Michael Nicholls prozkoumal díla leváků a zjistil v nich asymetrii stejnou. (Naopak analýza, zda záleží na pohlaví malíře, se neprováděla.)
Zajímavé je, že úplně obrácené jsou poměry u autoportrétů. To se vysvětluje tím, že umělec přitom obvykle pracuje se zrcadlem, a levá a pravá strana tváře se proto vymění.
Související výzkum pak umožňoval lidem, aby si svůj portrét/fotografii „vyladili“ sami (například tak, že jim bylo řečeno, aby se nedívali přímo do kamery, ale bokem). Zde se ukázalo, že pravo-levé výsledky se odlišují podle toho, k jakému účelu se měl portrét/fotografie použít – např. zda mělo jít o umění nebo o fotografii „oficiální“. Oficiální fotografie často upřednostňovaly i pravou tvář. Na pohlaví portrétovaného míra asymetrie nezávisela.
Je tedy možné, že za asymetrii portrétů neodpovídají pouze malíři, ale i sami portrétovaní, kteří (podvědomě) při pózování natáčejí pohled očí/zdůrazňují jednu stranu tváře.
Mimochodem, co se týče rozložení obrazu ve směru nahoru-dolů, asi nepřekvapí, že oči byly téměř bezvýhradně nad vodorovnou půlící osou. Tyler se zde pokusil nalézt nějaké vztahy odpovídající zlatému řezu a došel k závěru, že oko se často vyskytuje v 62 % výšky obrazu.
Viz také:
Preferují naše smysly opravdu Zlatý poměr?
Byl při stavbě Parthenonu použit zlatý řez?
Ať už se přikloníme k jakékoliv interpretaci pravolevé symetrie portrétů, alespoň nyní máme k dispozici nějaká data a lze předkládat něco jiného než prvoplánové výklady ve stylu „ta a ta hemisféra je racionální/emocionální/mužská/ženská, a proto ta a ta strana obrazu…“. Snad jen poznámka – zrak je smysl vzhledem k hemisférám „stranově převrácený“.
Zdroj: Bulent Atalay: Matematika a Mona Lisa, Slovart, Praha 2007
