Ještě nedávno byli australopitékové zobrazováni jako tvorové velmi lidští: s kamennými nástroji v rukou kráčejí otevřenou savanou, samec drží samici kolem ramen… Co z toho zůstává a co už neplatí?
Australopiték by zřejmě rád „zůstal šimpanzem“, kdyby to šlo. Jenže to nebylo možné. Jeho předkové byli totiž vyhnáni z bohatě zásobené spižírny tropického pralesa a museli si těžce hledat obživu v novém prostředí. Původně se zdálo, že je nepřízeň osudu donutila žít na savaně. Dnes se domníváme, že zůstali v lese, byl to ovšem les mnohem řidší a podstatně sušší, plný křovin, který už neskýtal takovou hojnost potravy. Zřejmě jej doplňovaly pruhy hustého galeriového lesa táhnoucího se podél řek a otevřenější travnaté prostory. Obyvatelům těchto končin nezbylo, než se změněným podmínkám přizpůsobit nebo zahynout.
Vedli tedy australopitékové život jakýchsi primitivních lesních lidí? Spíše to vypadá, že si uchovali leccos ze své lidoopí minulosti. Stále ještě hodně šplhali po stromech. Svědčí o tom jejich krátké nohy a dlouhé ruce, postavení palce u nohou (přinejmenším některé druhy se jím mohly chytit za větev, uchopit ji podobně jako lidoop), jejich ramena, lopatky a další znaky. Kdybychom si prohlíželi tlupu australopitéků ze stroje času, možná bychom je spatřili, jak se živí v korunách stromů podobně jako šimpanzi: sedí na koncích větví, jednou rukou se přidržují větve nad hlavou a druhou si vkládají do tlamy ovoce.
Ovoce ale není po celý rok k mání ani v deštném pralese, natož pak v řídkých lesích suchých afrických oblastí. Australopitékové si ale museli umět poradit, i když zrovna na nějaký ten šťavnatý plod nenarazili. Kde sháněli palivo pro svůj relativně velký mozek? Způsob obroušení jejich zubů, tloušťka skloviny a masivní čelisti ukazují, že dokázali rozžvýkat i hodně tuhé sousto. Zavalitý tvar jejich těl pak naznačuje, že spoléhali hlavně na rostlinnou stravu, náročnou na délku střev.
Možná dolovali ze země podzemní hlízy, podobně jako to dělají Sanové. Lze je jíst i nevařené a tým vědců z Harvardovy univerzity, jehož členem byl také Richard Wrangham, ukázal, že by tím australopitékové nalezli účinnou odpověď na „vyhnání z ráje“: kvalita jejich výživy by se nejen vyrovnala stravě šimpanzů, ale dokonce by ji i předčila. Snad si při této důlní činnosti pomáhali klacky a kostmi.
Na jídelníčku těchto tvorů ale nejspíš figurovaly i další chody: tvrdá semena rostlin, listy, možná dokonce i některé druhy trav. Doplňovali to nějakým tím masem, pravděpodobně ho bylo o něco více, než kolik konzumují šimpanzi, ale ne o moc. Nepohrdli zřejmě ani termity.
Rozpětí od masa a ovoce až k trávě se ovšem zdá být poněkud široké. Může to mít několik důvodů: buď se vědcům dosud nepodařilo objevit vhodný klíč k dešifrování toho, čím se australopitékové skutečně živili, nebo zkrátka pojídali všechno možné. Takový oportunismus pro ně mohl být tím nejlepším řešením. O tom, že vybíraví opravdu nebyli, svědčí i srovnání jejich stoliček se stoličkami medvěda, známého všežravce – co do tloušťky skloviny a nízkého reliéfu korunky se zuby obou živočichů značně podobají.
Až dosud jsme hovořili o jídelníčku lehce stavěných, takzvaných gracilních autralopitéků podobných Dartovu dítěti z Taungu. Naproti tomu robustní australopitékové, v této knize nazývaní parantropové (Broomův Paranthropus robustus a další podobné druhy), se nejspíš specializovali na ještě mnohem tvrdší stravu. Odpovídají tomu obrovské stoličky parantropů, masivní čelisti, široké ploché tváře a též zvláštní hřebeny na vrcholu lebky, na něž se upínaly mohutné žvýkací svaly (taková lebka poněkud připomíná hlavu punkera s vyčesaným „kohoutem“). Strava parantropů pravděpodobně obsahovala více vlákniny. Mohla se na ní výrazněji podílet semena nebo ořechy s tvrdou skořápkou a v úvahu přichází i kůra. Do tohoto obrázku ovšem poněkud nezapadá nedávný výzkum chemického složení zubů parantropů, který ukázal, že tito tvorové mohli jíst ve značné míře maso. Možná pojídali termity, o čemž by svědčil i výzkum kostěných nástrojů pocházejících z doby, kdy v jižní Africe parantropové žili. Způsob ohlazení těchto nástrojů svědčí o tom, že je někdo opakovaně zasouval do termitišť. Termiti museli představovat docela výživnou stravu: Zatímco 100 gramů tresky nabízí 74 kalorií a stejné množství hovězí kýty poskytne 322 kalorií, 100 gramů termitů dodá organismu celých 560 kalorií.
Vraťme se ale k lehce stavěným australopitékům, jimž rozumíme přece jen o něco lépe než jejich záhadným robustním příbuzným. Nejpodstatnější rozdíl oproti člověku nepředstavovalo složení jejich jídelníčku, ale spíše to, jak australopitékové nakládali s potravou. Více David Pilbeam:
Otázky pro Davida Pilbeama
Podle současných představ se život australopitéků mnohem víc podobal životu lidoopů než lidí. Spali v korunách stromů, neovládali mluvenou řeč… Jak to bylo s dělením potravy? Dělili se více než šimpanzi?
Neřekl bych. První nepřímé známky něčeho takového vidíme až později. Pocházejí z období asi před dvěma a půl miliony let, kdy se poprvé objevují důkazy o tom, že se důležitou součástí jídelníčku stalo maso. Na archeologických lokalitách z té doby nacházíme zvířecí kosti, které nesou známky odřezávání masa a dobývání morku. Jsou to kosti zvířat v plném rozkvětu sil, nikoliv mláďat nebo přestárlých kusů. Je dost pravděpodobné, že těla takových zvířat poskytla přebytek potravy, který mohl být dělen.
Zřejmě to ale ani pak ještě nebylo dělení, které pozorujeme u současného člověka. Lidé se dělí velmi zvláštním způsobem. Lovec, jenž přináší hodně masa, musí úlovek rozdat. Vychází to z lidské kultury. Všeobecně se očekává, že ho nabídne ostatním.
Protože ho sám nemůže sníst?
Ne. Protože lidé jsou programováni ke sdílení a směně. Trestají ty, kdo se chovají sobecky, kdo nespolupracují, trestají je přesto, že pro ně námaha spojená s trestem znamená oběť, ztrátu, výdej energie. Říká se tomu altruistický trest. V lidském chování, ve způsobu, jakým se lidé dělí, je tedy cosi zvláštního. Nevíme s jistotou, kdy se toto specifikum vyvinulo.
Pokud jde o australopitéky, hlavní část jejich jídelníčku tvořila rostlinná strava a té nelze shromáždit nadbytek, který by se dal rozdělit. Pokud by se hodně specializovali na vykopávání podzemních hlíz, pak snad. Přesto se zřejmě každý živil na vlastní pěst.
Shánění obživy za časů australopitéků by se tedy stále ještě dalo shrnout heslem „sněz na místě, co můžeš, a pozři to v té formě, v jaké jsi to objevil“. Podobně jako šimpanzi ani australopitékové pravděpodobně nezakládali žádné tábory, kam by přinášeli potravu a kde by se o ni dělili. Neznali zřejmě ani žádný způsob, jak stravu zpracovávat tak, aby byla stravitelnější.
Musel to být drsný život – žádný tábor, žádný oheň, nejspíš ani žádné valy z trnitých křovin na obranu proti šelmám. A všude kolem velké šavlozubé kočky. Není divu, že by se australopitékům nikdo z nás nevyrovnal schopností šplhat do korun. Je velmi pravděpodobné, že tlupy těchto tvorů stále ještě trávily noc na stromech. Přinášelo to větší bezpečí před nepřátelskými zuby a drápy.
Jak ale přežít den? Na útěk obvykle čas nezbýval. Australopiték s největší pravděpodobností neuměl běhat, určitě ne na delší vzdálenost. A i těch pár rychlých kroků k nejbližšímu stromu mohlo být značně nemotorných. Někteří vědci se domnívají, že se dávný obyvatel Afriky vyznačoval poněkud neohrabanou, klátivou chůzí s pokrčenými koleny, asi jako lyžař, který se pokouší chodit ve značně uvolněném sjezdovém postoji. Svým zavalitým, nevysokým tělem by pak poněkud připomínal klátící se sud. Vzpřímená chůze by pro něj představovala jakési východisko z nouze, nebyla by druhou přirozeností jako pro člověka. Jiní odborníci nesouhlasí a tvrdí, že australopitékové kráčeli stejně elegantně jako my. Nic to ale nemění na tom, že útočící šelmě beztak utéct nemohli.
Jistý zvědavý vědec kdysi umístil do pralesa vycpaného levharta. Zajímalo ho, co udělají šimpanzi, kteří mají dobrý důvod, aby se tohoto dravce obávali a zároveň ho neměli příliš v lásce. Utečou, nebo budou bojovat? Brzy se dočkal odpovědi. Podařilo se mu natočit film, který zachycuje, jak lidoopi na zvíře koordinovaně zaútočili klacky. Australopitékové si zřejmě počínali obdobně, spoléhali hlavně na pospolitost a schopnost ulomit si důkladnou větev.
Občas to v tlupách australopitéků pěkně jiskřilo. Hlavně mezi samci, pokud měli rozdílný názor na to, kdo má nárok na tu kterou samici. Vypovídají o tom velké rozdíly v tělesné stavbě mezi pohlavími, značný pohlavní dimorfismus. Samci australopitéků byli téměř o polovinu větší a těžší než samice, alespoň u některých druhů. Není to tak obrovská propast jako u současných goril, ale blíží se jí.
Dimorfismus takového stupně pozorujeme právě u těch živočišných druhů, kde samci o samice tvrdě bojují, a kde má tudíž větší a silnější jedinec značnou výhodu. Má to ale jeden háček: zvířata obvykle používají k boji a vzájemným hrozbám špičáky, které jsou mnohem delší než ostatní zuby a slouží jako účinná zbraň. Samci některých druhů mívají špičáky ještě mnohem mohutnější než samice právě proto, aby si mohli vyřizovat účty během námluv. Jenže kdesi na samém počátku evoluce člověka, dávno před tím, než se australopitékové objevili, se špičáky dramaticky zmenšily. Hominida snadno poznáme podle zubů a malé, krátké špičáky podobné lidským jsou jednoznačným vodítkem.
Australopitékové se tomuto pravidlu nijak nevymykají. Korunky jejich špičáků zůstávají relativně malé u samců i samic. Proč samci postrádali zbraň z nejúčinějších, když velikost jejich těl jinak naznačuje, že na sebe během námluv útočili o sto šest? Předejme opět slovo Davidu Pilbeamovi:
Otázky pro Davida Pilbeama
Jak vypadaly tlupy australopitéků a jaké v nich panovaly vztahy? Prý se podobaly tlupám paviánů.
Tlupy australopitéků mohly čítat něco mezi dvaceti a osmdesáti jedinci. Je to odhad Richarda Wranghama, založený na předpokládané podobnosti s komunitami šimpanzů. Velikost tlup se zřejmě měnila místo od místa.
Existuje zajímavý nález, kterému se říká První rodina: na jednom místě zahynulo současně několik australopitéků, druh Australopithecus afarensis. Něco je zabilo, zřejmě útok dravců. Jde o pozůstatky asi třinácti jedinců, počet není úplně jistý, určitě jich ale bylo víc než devět. Hodně dospělých samců, pár adolescentů a mláďat, jen málo samic. Takový vzorek naznačuje, že australopitékové skutečně žili podobně jako šimpanzi ve větších komunitách. A stejně jako současní lovci a sběrači se rozcházeli za potravou v menších skupinách.
Pokud jde o podobnost s některými druhy paviánů, domnívám se, že v tlupách australopitéků existovaly jisté vazby mezi určitým samcem a několika samicemi. Samice využívaly partnery jako ochránce proti jiným samcům. O potravu se ale samci se samicemi nijak zvlášť nedělili.
Dokázala samice uživit mládě sama, bez podpory samce?
Předpokládal bych, že ano.
Australopitékům chyběly velké špičáky. Možná se bez nich obešli proto, že místo zubů používali v šarvátkách klacky.
Ano, téměř určitě to tak bylo. Přesto pořád nerozumím tomu, proč velké špičáky zmizely. Zatím jsem nikdy neslyšel žádné uspokojivé vysvětlení. Je to obrovská záhada.
Proč?
Korunky samčích špičáků se zmenšily a my nevíme proč. Snad proto, že nebyly užívány. Nebo k tomu došlo v důsledku pozitivní selekce, pozitivního výběru malých špičáků, a pak za tím mohl být pohlavní výběr nebo přírodní výběr. Proč k němu ale docházelo? I pokud to byl pohlavní výběr, pokud si samice vybíraly samce s malými špičáky, stále nechápu, proč se to dělo. Možná si takové samce vybíraly proto, že je tito samci nekousali. Opravdu, nežertuji.
***
Tento text je úryvkem z knihy
Martin Uhlíř: Jak jsme se stali lidmi
Váz. s přebalem,, 320 stran, 30 ilustrací, 298 Kč, ISBN 80-7363-078-8, řada Aliter. Poprvé vyšlo 08.10.2007.
Jaký je původ násilí? Jaký evoluční tlak přiměl první hominidy, aby se začali pohybovat vzpřímeně? Jaké síly umožnily vznik recipročního altruismu (zdánlivě pošetilého sklonu konat dobro)? Jaký je původ morálky jako systému hodnot založeného na rozlišování dobra a zla? Kdy se poprvé objevil jazyk? Kde a kdy se vynořil anatomicky moderní člověk? Kdo byli neandrtálci a proč vyhynuli? To jsou jen některé otázky, na něž kniha hledá odpovědi.
O knize na stránkách vydavatele
