Problém je, že při rozkladu biologicky odbouratelných produktů (např. některé jednorázové pleny, kartony na nápoje, pytle na odpadky) se na skládkách často uvolňuje metan – skleníkový plyn, jehož efekt je mnohonásobně silnější než u tolik proklínaného oxidu uhličitého.
Skládky by proto měly být vybaveny odchytávači metanu, který by šel buď oxidovat, nebo lapat a pak používat jako palivo (i když je otázka, zda je tato technologie ekonomicky rentabilní). Potíž je ale v tom, že tyto technologie se nasazují, až je skládka „plná“ a uzavřená patřičným krytem s lapačem metanu. Paradoxně, u odpadu preferujeme, aby se sám rozložil co nejrychleji, což je však v tomto případě na škodu. Americká Federal Trade Commission povoluje označení produktu za biologicky odbouratelný pouze tehdy, pokud se rozloží do určitého času.
Biologicky rozložitelné produkty jsou proto k životnímu prostředí vlastně nešetrné – tak alespoň soudí americký profesor environmentálního inženýrství Morton Barlaz, který tento výzkum vedl. Podle něj by to chtělo, aby se materiály rozkládaly naopak pomalu, hlavně tam, kde se nepočítá s recyklací.
Zábavným způsobem to celé nicméně ukazuje, jak se různé „zelené“ přístupy tlučou mezi sebou…
Zdroj: The Register
