V 19.-20. století se v západních zemích podařilo prodloužit délku lidského života potřením celé řady dříve smrtelných chorob. Ať už bylo výsledku dosaženo antibiotiky, lepší stravou, hygienou či libovolnou kombinací těchto a dalších faktorů, zdá, že na konci 20. století medicína narazila na jakýsi mantinel.
Ne snad, že by nás stále nekosily choroby, s nimiž by nebylo možné zúčtovat.
Titulky novin jsou dnes plné zpráv o pokroku při boji se srdečními nebo nádorovými chorobami. Možná ale z hlediska průměrné délky života nepředstavují tato onemocnění hlavní problém. Zdá se, že i kdybychom dnes porazili infarkty a rakovinu, život by se již příliš neprodloužil.
Steven Austad uvádí vítězství nad rakovinou by průměrný věk prodloužilo asi o dva roky, u srdečních chorob by úspěch medicíny měl hodnotu 3-4 let. "Normální" medicínou zaměřenou na léčbu chorob se zřejmě dál nelze dostat.
V minulosti bylo zvýšení průměrné délky života dosaženo především omezením předčasných úmrtí (novorozených dětí, žen při porodu apod.). Protože ale vlastní proces stárnutí snahám lékařů odolal, v osmdesáti letech máte dnes stále přibližně stejnou (velkou) pravděpodobnost úmrtí jako na počátku 20. století. Co samozřejmě podstatně vzrostlo, je pravděpodobnost, že se tohoto věku dožijeme.
Při snaze o další prodlužování života bude zřejmě potřeba udeřit přímo na mechanismy, které stojí za procesem stárnutí. Příslušné zásahy budou prováděny na úrovni genetiky a molekulární biologie, s nimiž bude moderní medicína zřejmě postupně splývat, domnívá se Steven Austad, profesor na univerzitě v Idaho.
(Zdroj: Steven Austad: Proč stárneme, Mladá fronta, Praha, 1999)
