Gregory J. Retallack z Oregonské univerzity si všiml, že nálezy ediakarské Dickinsonie se liší od ostatní ediakarské fauny. Rozdíly spatřoval hlavně v geologickém podkladu, rozhodl se proto důkladně analyzovat materiál, v kterém se Dickonsonia zachovala. Přitom zjistil poměrně překvapivou věc. Fosilní nálezy Dickinsonie nepochází z mořského dna, jak se automaticky předpokládalo, ale ze suché země. Dr. Retallack dokonce tvrdí, že se jedná o suchou chladnou zem (http://www.sciencedaily.com/releases/2012/12/121212134050.htm).
To je skutečně závažný objev, protože expanze života na souš se tím posouvá mnohem dále do minulosti, než jsme si vůbec dokázali představit. Zajímavé je, že Dr. Retallack se na základě svého objevu, nijak nesnaží analyzovat, do jaké skupiny organismů by Dickinsonia mohla patřit. Uvádí, že by se mohlo jednat o houbu či lišejník, dokonce snad o hlenku nebo jinou, dnes již neexistující, říši organismů.
Vzhledem k osové symetrii a výrazné podobnosti mnoha nálezů lze však o přiřazení k houbám, lišejníkům, ale i k hlenkám slině pochybovat. Existují nálezy, kde byly za Dickinsonií nalezny i stopy, takže se velmi pravděpodobně jednalo o živočicha, a to patřícího mezi bilateria. Na internetu lze najít celou řadu obrázků Dickinsonií, na kterých lze vysledovat postupný vývoj v tomto pořadí: Dickinsonia -> Yorgii (http://en.wikipedia.org/wiki/Yorgia) -> Dickinsonia s „hlavou“ (http://complex.lifedesks.org/node/232) -> Spriggina (http://en.wikipedia.org/wiki/Spriggina).
Kdyby Spriggina byla skutečně předkem členovců, což se zdá být velmi pravděpodobné, pak jím je zřejmě i Dickinsonia. Nový objev Dr. Retallacka možná potvrzuje tuto hypotézu, protože právě předek členovců má nejlepší předpoklady k tomu dostat se ze vody na souš. Měl totiž vnější kostru, která ho chránila před vysycháním. Nálezy Dickinsonií ze suché chladné půdy můžou být uhynulá zvířata, které vylezla z vody, aby nakladla do písku vajíčka, tak jak to dělají ostrorepové dodnes.
Dickinsonie mohla být i předkem širšího okruhu členovců – panarthropoda (včtně dráponožek a želvušek). Nejstarší dráponožky pocházejí z počátku kambria a při troše fantazie si je lze docela dobře představit tak, že jejich předkem je o 40 miliónů let starší Dickinsoina (tělo se zvětšilo, končetiny se zmenšily).
