Následující text byl původně plánován jako rozhovor, bohužel se však nezdařila jeho autorizace. Proto zde text uvádíme anonymně ne ve formě rozhovoru, ale spíše jakýchsi střípků – s výslovnou omluvou za případné nepřesnosti či rovnou bludy. (Podobných materiálů se nahromadila celá řada, otázkou však zůstává, zda mají být na Science Worldu publikovány. Na jednu stranu se nejedná o texty příliš seriózní, mohou obsahovat chyby, na druhé straně je ale možná škoda je jen tak zahodit. Uvítáme váš názor.)
(pokračování/dokončení předešlé části, viz http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/166E0153D7041148C125706D00288F96)
Jak vlastně vznikla plodožravost nebo naopak upírství, tedy pití krve? Pokud jsou netopýři příbuzní hmyzožravcům, člověk by u nich očekával jako původní právě tuhle strategii…
Podle všeho byli letouni původně výhradně hmyzožraví. Někteří se pak zřejmě začali specializovat na sbírání hmyzu z kůže spících teplokrevných živočichů nebo z plodů rostlin. V další fázi pak zcela změnili jídelníček. Ale existují i jiné modifikace původní strategie – třeba lov ve velkých výškách, lov nelétavého hmyzu nebo mrchožravost.
viz také článek Evoluční tlaky netopýrů – krev hmyz a nektar
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/61F8F5C78A50A5FBC1256FBF0039C021
Upíří altruismus
Jihoameričtí netopýři sající krev nám splývají s všemožnými monstry a nadpřirozenými příšerami. Už jen ten název – říká se jim upíři. Známý evoluční biolog a popularizátor Richard Dawkins ale ve své knize Sobecký gen naopak zdůrazňuje, že společnost netopýrů-upírů je ve skutečnosti plná altruismu. Netopýři, kterým přeje štěstí, dokáží za noc vypít až dvakrát tolik krve, kolik sami váží. Takový netopýr pak nedokáže ani vzlétnout a musí se pak do společného úkrytu doplahočit pěšky. Zde se přecpaní netopýři o krev ochotně dělí s méně šťastnějšími kolegy – část krve pro ně prostě vyvrhnou. "Upíři se tak mohou stát nositeli přijatelného moderního mýtu o sdílení, mýtu o vzájemné spolupráci," píše Dawkins. Nejúspěšnějším druhem upířích netopýrů je Desmodus rotundus, který se asi i díky této schopnosti spolupracovat rozšířil z jižní Ameriky dnes až k hranicím USA. Ztráta krve po kousnutí upířím netopýrem nemůže člověka (ani hospodářská zvířata) ohrozit, problémem je však možný přenos chorob, především vztekliny.
Lze netopýry chovat v zajetí?
Lze to, ale obecně to nelze doporučit. Je to poměrně náročné, mj. i proto, že takový netopýr toho vzhledem ke své velikosti docela dost sežere a musíte ho navíc krmit speciální potravou – třeba moučnými červy. Nemůžete také očekávat, že se byť i nějakým způsobem "ochočený" netopýr bude ke svému pánovi chovat jako domácí pes. Kdybyste ho nechali proletět, nejspíš se vám už nevrátí. Přece jen – netopýr žije v úplně jiném smyslovém světě než člověk, namísto našich převážně vizuálních map by se dalo říct, že se pohybuje v jakési podivné říši ozvěn…
Chov netopýrů v zajetí (názor, který přidal Igor Koropecký k článku 16.07.04)
viz http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/komentare?OpenForm&71BDE623F4F26181C1256ED100509EC7&All
S choven ochočeného netopýra v domácnosti jsem se setkal v dětství, tj. před nějakými čtyřiceti lety. Pán který ho choval ho měl naučeneého, že mu přilétal pro potravu do ruky, ale když si tak zpětně probírám péči je celkem logické, že dlouho v zajetí nevydržel. Každopádně mi utkvělo, že byl snadno ochočitelný a při modernějším pojetí chovu (navrhoval bych asi důsledné zbavení parazitů a pestřejší stravu-kolega používal převážně moučné červy) by to mohl být velmi zajímavý chovanec.
