Galton pojal myšlenku eugenismu po přečtení knihy O původu druhů. Ovšem celý život si ostře uvědomoval, že její provedení závisí na konkrétních mechanismech dědičnosti, které se marně snažil odhalit a které začínáme poznávat až dnes.
V současnosti je zřejmé, že základní program klasické eugeniky jak pozitivní (podporování množení jen těch „nejlepších“ jedinců), tak i negativní (zabránění v množení těm „nekvalitním“) byl nejen vysoce nelidský, ale také i poměrně neúčinný. Svědčí o tom i chudí, pokrevně spříznění, nemocní a degenerovaní obyvatelé jedné zapadlé vesnice v Paraguaji, která nese příznačné jméno: Nueva Germania. Jména těchto lidé nejsou španělská, nýbrž znějí jako Fischer či Neumann. Jsou to potomci eugenického experimentu, který měl pod patronací Elisabeth Nietzscheové (ano – právě této oddaně antisemitské sestry známého filosofa) přivést svět k dokonalosti. Jaké memento!
Dnes již víme, že nežádoucí genetický rys nelze z populace jednoduše odstranit tak, že vymýtíme všechny jeho nositele nebo jim zabráníme v množení. Většina genetických vad má recesivní charakter – tj. projeví se pouze v případě, že jsou zděděny zároveň od matky i otce. Konsekventní klasická eugenická politika by tedy musela exterminovat nejen ty, u nichž se vada projeví, ale i všechny nositele recesivního genu. Ale jak dokládají genetické analýzy, téměř každý si v sobě nějaký ten recesivní gen pro určitou anomálii nese.
Nebylo by příliš rozumné chtít eliminovat veškeré recesivní nemoci. Žádný gen není dobrý nebo špatný sám o sobě. I když jsou některé mutace normálního genu zhoubné v homozygotním stavu, ve formě heterozygotní, která je poměrně četná, mohou nějakým způsobem zvýhodňovat „zdravého“ nositele před „normálním“ jedincem. Například srpkovitá anémie, jež je v homozygotním stavu velice vážnou nemocí, přináší heterozygotním nositelům imunitu proti malárii. Určitá genetická diverzita by měla být zachována.
Ale přesto: Zkuste přesvědčit například někoho s genem pro Huntingtonovu choreu, který způsobí, že jeho nositel po čtyřicítce zemře na progresívní cerebrální degeneraci, že tento gen by mu mohl být v nějakém nepředvídatelném genetickém nebo enviromentálním kontextu užitečný. Kdyby nějaká jednoduchá technologie dokázala gen pro Huntingtonovu choreu vymýtit, neuronil bych nad tímto ochuzením genetické diversity jedinou slzu. Idea, že genetická diverzita je za každých okolností dobrá sama o sobě, že je hodnotou hodnot a že veškeré manipulace snažící se ji byť minimálním způsobem omezit jsou špatné, je silně diskutabilní a především nelidská.
***
Klasický eugenismus nemůže být ovšem účinný především z jiného důvodu. Otázka genetického složení každého jedince je totiž věcí několikanásobné náhody. První vabank se hraje při meiotickém dělení pohlavních buněk, kdy je jedincem produkována celá řada navzájem geneticky odlišných gamet, jež jsou nositeli toho či onoho charakteru. Další vabank je oplození, při kterém musí jak známo tradičně spolupracovat geneticky náhodný pár a při němž je vajíčko oplodněno jedinou zbloudilou spermií z dvou set milionů možných a navzájem odlišných. Tato prokreační loterie je navíc připepřena možností vzniku mutace, která změní povahu genů nebo počet chromozomů. Za těchto okolností může každý „vadný“ jedinec zplodit zdravého potomka a naopak žádný zdravý rodič nezabrání výběrem partnera tomu, aby se mu nenarodilo nešťastné dítě. Klasický eugenismus byl jen hrůznou a krvavou iluzí.
I když iluzí jen částečnou. Popravdě řečeno, odmyslíme-li naprostou zrůdnost takového veterinárního postupu, jistá účinnost by tu přece jen byla. Jen nesmírně zdlouhavá. Již nacista Fischer vypočítal, že by bylo potřeba dvaceti dvou generací (tedy 550 let při generaci 25 let) na snížení míry mentálních retardací o 10 %.
V zájmu objektivity je nutno dodat, že ani argument o degradaci genetického dědictví lidstva nebyl nikdy uspokojivě vyvrácen. Až donedávna za nás toto dilema velkou měrou rozhodoval přírodní výběr. Jedinci s genotypem nevhodným k životu jednoduše hynuli. Avšak civilizace a medicína do značné míry vliv přírodního výběru skutečně eliminovaly. Kdysi měla každá rodina průměrně osm dětí, z nichž většina brzy zemřela. Kostry z jeskynních pohřebišť ukazují, že před pouhými dvaceti tisíci lety se málokdo dožil věku dvaceti let. Například ještě podle výpisků z matrik kostela sv. Mikuláše v Meliči z let 1696-1788 vyplývá, že z 22 625 porozených dětí jich v prvním roce zemřelo 6 157 (tj. 27,2 %) a ve věku od jednoho do sedmi let 4 507 (19,9 %) – což dohromady představuje 47% dětskou úmrtnost. Populační ztráty byly nahrazovány opakovanými porody multipar (mnohorodiček). Devět desetin trvání lidské evoluce se lidské společenství podobalo vesnické škole: spousta dětí, mnoho adolescentů a několik málo utrápených přeživších dospělých.
Dnes je tomu zcela jinak. Téměř zcela vymizela selekce dětskou úmrtností, někdejší těžiště působení přírodního výběru. Devadesát osm procent dětí v západních společnostech se dožije patnácti let.
Většina důležitých selekčních tlaků (vliv nemocí, hladu a podnebí) byla z lidského života ne-li vyloučena, tak alespoň rozhodujícím způsobem omezena. Zůstal jen často zhoubný vliv výběru vnitrodruhového. Pohon a motor přirozené evoluce, mutace a selekce, v posledních staletích ztratily značnou část svého vlivu. Osoby s dříve zhoubnými dědičnými vadami dnes díky medicíně dosahují vysokého věku. Jelikož je pochopitelně naprosto nemyslitelné odmítnout postiženým pomoc, a tak znovunastolit přirozený výběr, mohou se ony vady šířit v genofondu závratnou rychlostí. Někteří biologové ještě i dnes tvrdošíjně vyslovují obavu, že časem skutečně může dojít k celkové degradaci genetického dědictví lidstva. Jakkoli tato obava nebyla nikdy potvrzena, zároveň nebyla nikdy ani vyvrácena.
Ale i když na zastrašování katastrofistů nepřistoupíme, stále se můžeme ptát: Nastoupí něco jiného na naštěstí již prázdnou stolici přirozeného výběru, nebo bude dnešní člověk koncem dějin, soumrakem, pomníkem a zároveň hrobem onoho zázračného tvůrčího procesu evoluce? Z minulých kapitol je snad zřejmé, že by tomu tak být nemělo a snad ani nemuselo.
Celou záležitost s klasickým eugenismem snad lze shrnout slovy Jeana Rostanda: „Což prospěch druhu, kterému se podaří ucpat pramen špatných genů a omezit individuální utrpení snížením počtu špatně narozených, vyvažuje onen políček, který takové metody uštědřují naší úctě k osobě a naší lásce ke svobodě? (…) Kdo by neviděl, že eugenismus pozitivní, ještě víc než eugenismus negativní, naráží na obrovské překážky – jak sociální, tak individuální? Vzbuzuje obrovský citový odpor, který je za současného stavu morálky a svědomí nepřekonatelný. Projekt nakládat s lidstvem jako se nakládá s dobytkem nám připadá zároveň odporný i směšný. Uráží a šokuje náš cit pro lidskou důstojnost. Soudíme, že je neslučitelný s některými ideami, které jsme si sami pro sebe formulovali a kterých se v žádném případě nehodláme vzdát.“
Ale přesto: Není načase podívat se na některé její myšlenky znovu, poučeněji, i s drásavým vědomím tolik tíživého pohledu všech mrtvých v zádech? Vždyť opakování minulých hrůz nezabrání tabuizování určitých slov a určitých problémů, nýbrž jedině jejich přesná analýza a otevřená a bezpředsudečná debata. Proč na otázku, zda je možné změnit člověka, odpovídat předem negativně, když jde o to jej vylepšit? Což musí veškerá snaha o zkoumání možností transgrese, možností toho, jak celkově či částečně vylepšit člověka a jak to provést, nutně dojít až do oněch konců, kam zašli nacističtí lékaři? Což je logika eugenismu a priori logikou nacismu a rasismu? Nemůže existovat eugenismus nerasistický, universalistický, demokratický a „bezbolestný“? Což můžeme tváří v tvář nezměrnému utrpení bez konce složit ruce do klína a nepokusit se i o zdánlivě nemožné? Což se lze smířit s takovým počtem všudypřítomných vrozených chorob? Vzdyť se uvádí, že jich existuje až 5 000. A není dominance slepě mutujících genů nad člověkem jednou velkou chorobou lidskosti?
Ze sta novorozenců jich pět trpí nějakým typem vrozené kongenitální chromozomální či genetické anomálie. Tři procenta novorozenců jsou postižena více či méně závažnou kongenitální malformací, jako je absence mozku (anencefalie), neuzavření neurální trubice (spina bifida), rozštěp patra či nadpočetné prsty… Jedno dítě ze sta trpí nějakou chromozomální poruchou jako je mongolismus (trisomie 21), Turnerův syndrom, Klinefelterův syndrom… Jedno a půl procenta dětí se rodí s nějakým vadným genem: To je případ dětí s Duchennovou myopatií, která způsobuje ve věku tří let svalovou atrofii, jež kulminuje kolem dvaceti let celkovou paralýzou, s Lesch-Nyhanovou chorobou, která je původcem intelektuální deficience či s Huntingtonovou choreou, jež se projeví nejčastěji až po čtyřicítce progresivní demencí…
Jistě, lze namítnout, že i lidé tak či onak postižení mohou vést plnohodnotný a šťastný život: Nebyl snad Milton slepý, Beethoven hluchý, Dostojevský epileptik, Van Gogh šílený, Toulouse-Lautrec diformní či Hawking kvadruplegický?
Ale ještě jednou, přesto (nebo možná právě proto?): Dnes, kdy se snad konečně dostáváme do stadia, kdy již alespoň částečně rozumíme zákonům dědičnosti, a kdy začínáme být prakticky schopni základní program eugeniky naplňovat, nebo o tom alespoň znovu uvažovat, můžeme donekonečna odkládat onu v zásadě oprávněnou Galtonovskou otázku, zda se má umožnit všem kopiím genů, aby přešly do další generace? Nebo se má člověk přese všechno snažit nějakým způsobem vylepšovat svou genetickou kvalitu? Což máme právo přenášet své utrpení na vlastní děti a nepokusit se jej zmírnit? Proti názoru, že všechny plody jsou nedotknutelné, stojí přesvědčení, že se vědomé předávání poškozených genů rovná týrání dětí. Což se nenabízejí i jiné možnosti, jak vylepšit genetickou kvalitu potomstva než jen skrze „zabraňování množení nekvalitním jedincům“?
Domnívám se, že do té míry, do jaké se ukáže správná myšlenka o dědičnosti, je nutné uvažovat i o eugenice. Neboť dozajista ne vše, co dědíme po předcích, je nutné zároveň považovat za dobré.
Úryvek z knihy Marek Petrů: Možnosti transgrese – Je třeba vylepšovat člověka?, Triton, Praha, 2005, http://www.triton-books.cz
Anotace vydavatele
Vývoj soudobých biotechnologií nás nutí položit si zásadní filosofické otázky. Je totiž možné pomocí genových manipulací, neuromanipulací či kyborgizace lidského těla cíleně měnit jak fyzické, tak i psychické vlastnosti člověka. Jakými kvalitami je definováno lidství? Dělá člověka člověkem jeho biologický substrát, tělo, geny, nebo spíš některé hodnoty, které přijímá za své a na základě nichž hodlá směřovat a naplňovat svůj život? A co když jsou některé z těchto hodnot v rozporu s biologickou podmíněností života? Jestliže je lidství definováno spíše určitou spiritualitou než tělesností, je zcela namístě alespoň uvažovat o možnostech, jak vylepšovat biologického člověka.
