Hlavonožci jsou slizcí, podivně osminozí a záludní. Někde v hlubinách oceánu se skrývají stometrové příšery, schopné potopit loď. Pokud s nimi přijít do styku, pak leda na talíři. A přitom jsou hlavonožci tolik fascinujícími tvory…
V případě hlavonožců platí v řadě případů, že "všechno je jinak". Chobotnice nejsou ve vztahu k člověku vůbec agresivní (loví spíše ryby a mořské korýše), na potápěče si snadnou zvyknou a dají se krmit — berou si od lidí z ruky třeba humry.
V zajetí jsou chobotnice velmi učenlivé. Naučí se posléze otevírat zazátkované nádoby s potravou a dokonce i v přírodě patří k těm několika málo živočichům schopným používat nástroje — vybavují se totiž žahavými vlákny láčkovce měchýřovky, které používají při obraně i útoku.
Inteligence hlavonožců je vůbec až překvapivě vysoká: Měření poměru hmotnost nervové tkáně ku hmotnosti celého těla (což je jakési kritérium inteligence) je staví daleko před ryby i ostatní obyvatele vod, až kamsi k jednodušším savcům.
Hlavonožci mají jako jediní z mála bezobratlých skutečný mozek. Jejich oko je až překvapivě podobné lidskému, obsahuje čočku, duhovku i víčka. Rudolf Prokop popisuje ve své knize Zkamenělý svět, že v očích chobotnic se zrcadlí celá škála pocitů a v porovnání se strnulým a bezvýrazným zíráním ryb je pohled chobotnic až překvapivě lidský.
Díky nesporné vyspělosti chobotnic bylo např. v roce 1986 v Británii přijato nařízení, podle kterého jsou chobotnice schopné cítit bolest. Ne snad, že by to hlavonožcům nějak zásadně pomohlo uniknout před rybáři a gurmány, bylo tím pouze uznáno, že na nich není možné dělat pokusy bez umrtvení.
I s těmi tradovanými osmi chapadly hlavonožců je to složitější. Příbuzní chobotnic (krakatice, kalmaři, olihně…) disponují hned deseti rameny, z nichž dvě jsou nadto výrazně delší než zbytek.
Chobotnice nejsou jen inteligentní, ale také vznešené, podobně jako šlechta mají doslova modrou krev. Jak je to možné? V krvi hlavonožců je totiž jako přenašeč kyslíku přítomen modrý hemocyanin (podobně jako mají lidí v krvi červené barvivo hemoglobin). Jinak mohou chobotnice po vzoru chameleona měnit barvy dle svého prostředí, uvádí se dokonce, že po položení na šachovnici vytvoří na svém těle k nerozeznání podobnou černobílou mozaiku. Barvy někdy odpovídají i vnitřním stavům hlavonožce: Pokud je chobotnice rozzlobená, dokáže podobně jako člověk zrudnout vzteky.
Známý oceánolog Cousteau chobotnici plavoucí ve svém přirozeném prostředí přirovnal k hedvábnému šátku a její pohyb označil za balet.
Na špatné pověsti hlavonožců mají svůj podíl i jinak obdivovaní spisovatelé (konkrétně Jules Verne a Viktor Hugo), kteří je vylíčili jako záludné bestie. Pravda je, že hlavonožci žijící v hlubinách oceánu takoví být snad mohou — ale i zde je namístě opatrnost: živou obří krakatici totiž ještě nikdo nikdy neviděl (na hladině nacházíme již pouze uhynulé tvory) a tak o jejích zvyklostech lze jen těžko co bližšího říct. Nejrozšířenějším druhem hlavonožců je ale rozhodně mírumilovná chobotnice pobřežní, jejíž rozpětí ramen dosahuje maximálně tří metrů.
Snad si tedy zaslouží, aby na ni lidé pohlíželi s větším porozuměním než dosud. Vždyť komu by se mohl nelíbit hedvábný šátek?
Poznámka: Pozitivním mýtem o hlavonožcích naproti tomu je, že mohou podobně jako delfíni zachránit tonoucího. To se zdá být přece jen příliš nelogické, než aby to mohla být pravda. Delfín nakládá s tonoucím člověkem jako se sebou samým, se zraněným příslušníkem vlastního druhu. Vynese ho tedy k hladině, aby mohl dýchat. Z hlediska chobotnice však vynášet někoho k hladině postrádá smysl…
Poznámka číslo 2: Redakce deníku Super byla tak laskava, že obhajobu hlavonožců zařadila do své rubriky, kde se tak mezi pokojovými psíky mohly objevit i chobotnice :-).
