Má pes v určitých situacích pocit viny a hanby, nebo spíše strach před trestem? Otázka je to sama o sobě poněkud sporná. Ptáme se v ní, jak vypadá psí psychika „zevnitř“, což je ošemetné. Vlastně nás při tom zajímá, zda má pes nějakou „morálku“, kterou by nejspíš převzal od člověka, jenže i u samotných lidí se oba pocity těžko odlišují – v extrémním pohledu můžeme říct, že pocit viny je vždy strachem, i když nehrozí světská spravedlnost; viník se třeba může děsit pekla či jiného metafyzického trestu.
Aby se vůbec dalo rozumně odpovídat, potřebujeme nějaké experimentální rozlišení. Inspiraci nám může poskytnout falešné obvinění. Falešně obviněný člověk jistě nemá proč mít pocit viny, ale jistě může mít strach. Liší se nějak chování falešně a oprávněně obviněného? A najdeme takové rozdíly u psa?
Americký etolog Peter Wollmer provedl následující pokus. Fena huskyho Mango trhala v nepřítomnosti pána na kusy veškeré papírové předměty, i když za to byla několikrát potrestána. Po příchodu pána domů se v takovém případě tvářila „provinile“. Wollmer provedl to, že nainstruoval majitele, aby jednou roztrhal knihy sám, pak psa pustil do zpustošeného pokoje a odešel. Když se vrátil, Mango byla opět „provinilá“, ačkoliv k tomu neměla žádný důvod. Zdá se tedy, že alespoň v tomto konkrétním případě nešlo o pocit viny, ale strach z trestu „jsem v pokoji s cáry papíru – to je „důkaz“ – budu potrestána“. Chování psa bylo v obou případech totožné. „Vina“ je pak spíše usmiřovacím chováním, které má snížit pravděpodobnost útoku silnějšího, v hierarchii výše stojícího jedince.
Nicméně existuje i opačný pohled. Pes by se často trestu mohl vyhnout, ale jakoby na svůj prohřešek sám upozorní, ať už přímo nebo nepřímo. (Ale zase: i lidský pachatel se nejspíš může chovat podezřele pouze ze strachu.)
Zdroj: Frans de Waal: Dobráci od přírody, Academia, Praha 2006
Viz také:
Umí pes počítat a logicky dedukovat?
Trpět jako pes…
