Student World

První námitka zpochybňuje univerzální platnost neodarwinistického paradigmatu jako takového. Můžeme například hovořit o emergenci (zhruba řečeno – nové kvality a vlastnosti na nově dosažené úrovni složitosti), která způsobuje, že na člověka jako vědomím nadanou bytost se již nadvláda sobeckých genů nevztahuje. Předpokládejme však, že "genocentrická" koncepce jako celek platí. Co lze modelu adaptací namítnout ještě?

– Řada vlastností není pro své nositele očividně výhodná.
Odpověď: Neodarwinismus netvrdí, že nevýhodné struktury nemohou existovat, jejich nositelé pouze zřejmě nepředají vlastnosti svým potomkům. Řada z nás se chová jistě úplně jinak, než by si přály sobecké geny (či jiné replikátory). Nemá smysl existenci tohoto jevu popírat, lze však říci, že "nebude převažovat".
– Ona výhodnost a nevýhodnost, hledání optima v evoluční krajině, je samozřejmě relativní a je třeba ji posuzovat vzhledem k tomu, že mapa evoluční krajiny se neustále mění – jen proto také vůbec existuje evoluce a vývoj se již "neskutálel" to jakéhosi pomyslného matematického optima. To, co dnes pozorujeme jako nevýhodné a neadaptivní, mělo v minulosti zřejmě funkci právě opačnou.
– Posledním argumentem jsou pak tzv. epifenomény. To, že vidíte nějaký znak, vůbec neznamená, že musí být výhodný sám o sobě. Jde často prostě o důsledek jiného znaku/procesu. Evoluční biologové někdy za takový epifenomén pokládají např. lidské vědomí. Epifenoménem je i schopnost psát na počítači – v biologicky relevantní minulosti mohla na tento znak sotva probíhat selekce, neboť žádné písmo ani počítače prostě neexistovaly.
Otázky, které se vztahují k lidskému vědomí, spadají částečně do oblasti filosofie, ale jinde je celá záležitost jasná. Oblíbený příklad uvádí, že bílá barva kostí není adaptací. Není to tak, že by se lidé s bílými kostmi prosadili lépe, než předkové člověka s kostmi modrými (ostatně, predátor ani kořist ani potenciální sexuální partner barvu našich kostí obvykle nevidí :-), když ji predátor spatří, bývá už zřejmě pozdě na úvahy o adaptacích :-)). Barva kosti je prostě výsledkem jejich chemického složení. Selekce probíhala na pevnost a pružnost kostry, ne na její barvu.
Totéž pak zřejmě platí pro řadu dalších jevů. Na teoretické rovině není takové konstatování žádný problém, nastávají však potíže z hlediska metodiky popisu – jak poznat, kdy před sebou máme adaptace (a tedy bychom měli vysvětlit mechanismy jejich výhodnosti oproti jedincům bez této adaptace) a kdy pouhý epifenomén. V takovém případě je hledání příčin poněkud směšné, protože žádné příčiny de facto neexistují – a pokud je přesto najdeme, zpochybňujeme celou metodu :-).