Psí oko funguje jinak než lidské (pes má problém s rozpoznáváním některých barev, frekvence snímků určená lidem způsobuje, že pro něj video „stojí“, neběží plynule atd.) a navíc zde pes postrádá velice důležitou pachovou informaci.
To ale neznamená, že by na tyto signály psi vůbec nereagovali.
V současné době chytré elektroniky nacpané do všeho možného a navíc zasíťované se přímo nabízí otázka, zda takto nemůžeme kontrolovat i psy, aby v naší nepřítomnosti neprováděli v bytě něco nepatřičného. Což třeba psa na dálku uklidnit, aby nic nedemoloval nebo nerušil sousedy teskným vytím?
Dosavadní experimenty ukazují, že psi na video se svým majitelem reagují velmi selektivně – vezmou si z něj zpravidla jen to, co vnímají jako užitečné pro sebe. Věnují tedy obrazu pozornost, a pokud jim člověk třeba gesty ukazuje cestu k pamlsku, informaci zužitkují. Naopak na povely prakticky nereagují, a to ani když se jim video pouští v životní velikosti.
Možná to souvisí s tím, že psi silně reagují na lidské oči – pokud jsou na ně upřené, vědí, že jim člověk věnuje pozornost, a snaží se mnohem víc (jistěže vycvičení psi zvládají i povel „zůstaň“, kde poté nemají kontakt s majitelem vůbec žádný). Snad tedy kdyby příslušná technologie byla natolik přesná, aby pes měl pocit, že z videa se na něj člověk přímo kouká, nemluví „do zdi“?
Zdroj: Alexandra Horowitzová: Uvnitř psa, Práh 2014
Poznámka: Existují i projekty komunikačních zařízení v obojcích apod., takže by takto šlo třeba zkusit přemlouvat zaběhnutého psa, aby se vrátil domů. Zbývá pouze vyčkat, zda to bude alespoň trochu fungovat (zaběhnutý pes se asi většinou nevrátí, protože neví jak; nicméně známý hlas by mu třeba mohl alespoň snížit hladinu stresu).
