—pravidelné páteční přetištění staršího článku
Už Darwin napsal: „Všeobecně rozšířený blud o svobodné vůli je zcela pochopitelný. Protože má člověk schopnost jednat a málokdy může rozlišit pohnutky, které ho k tomu vedou…, myslí si, že se rozhodl sám.“ (citováno dle Wrighta)
Wright dodává, že to není jen nějaká náhoda, že nevidíme instinktivní základy svého chování. Je to tak naopak evolucí zařízené „schválně“ – svobodná vůle je z tohoto pohledu prostě adaptivní vlastnost (viz také článek Gen pro svobodnou vůli).
Darwin sám byl ovšem přesvědčen, že pochopení iluzivnosti svobodné vůle nebude mít zvláštní dopad, protože k příslušnému poznání je třeba vyvinout velké úsilí (a poznání tedy zůstane omezeno na pár gentlemanů). Ne tak Wright: „Darwin si neuvědomoval, že následkem technického pokroku vědy nakonec budou doklady o determinismu každému patrné.“ I pokud pomineme existenci genů pro duševní vlastnosti, dnes mohou všichni vidět, jak je jejich chování výsledkem koncentrací adrenalinu, endorfinů, oxytocinu či serotoninu (pomíjíme látky, které s naším vnímáním dokáží zacvičit razantněji :-)).
Svobodnou vůli dnes destruují v první řadě obhájci u soudu, když se snaží dokázat, že jejich klienti nespáchali své skutky kvůli nějaké své špatnosti, ale v důsledku příslušného „chemického nastavení“. Dosud je obvyklá především obhajoba premenstruačním syndromem u žen, dříve či později se ale muži začnou hájit poukazem na hladinu testosteronu.
Wright dochází k závěru, že tímto způsobem by nám ale nakonec všechny trestné činy zmizely, neboť pachatelé za ně de facto „nemohou“. V abstraktní rovině Wright souhlasí, svobodná vůle nejspíš opravdu neexistuje, co s tímto zjištěním ale v praxi? Vychází mu jednoduché řešení – měli bychom si uvědomit, že „trest“ není třeba chápat v morálním významu, ale prostě jako praktické opatření. Je lhostejné, zda někdo za svůj čin může v „metafyzickém“ smyslu slova, zda je nějak „odpovědný“. Slovo vina ztrácí smysl.
Darwin i Wright se tedy domnívají, že soudy etc. by měly prostě svým chováním zvyšovat množství štěstí ve světě a snižovat sumu utrpení (zastávají v podstatě filozofii označovanou jako utilitarismus). Cílem by proto nemělo být ani tak trestat zločince (snad pouze pokud to přinese nutné zadostiučinění pozůstalým či obětem apod.), ale zabránit jim spáchat znovu podobné činy a od příslušného jednání odradit potenciální následníky. Na odplatě samotné přitom není nic dobrého.
V utilitaristickém světě by nemělo žádný smysl diskutovat o tom, zda někdo spáchal určitý čin jako oběť společnosti, zda byl příčetný nebo ne, nebo zda se činu dopustil tzv. úmyslně (takové slovo nic neznamená, když jsme označili svobodnou vůli za iluzi). Soudy by prostě pouze hledaly odpovědi na otázku, zda obžalovaný čin spáchal a pokud ano, jaký bude praktický důsledek různých možných trestů?
Daly a Wilsonová citovaní Wrightem píšou: „Neuvěřitelné množství mysticko-náboženských pomatených tlachů o odčinění viny, pokání, boží spravedlnosti a podobných věcech dodává vyšší oprávnění něčemu, co je ve skutečnosti běžná a praktická záležitost.“ (totiž zabránit, aby se určitý typ jednání, třeba zabíjení jiných lidí, svým tvůrcům vyplatil)
Zdá se ale, že i když by utilitaristický soudní systém měl velké výhody (oproti pochybeným dnešním praktikám, kdy se zkoumá „svobodná vůle“ a „úmysly“), bude proti němu existovat velký odpor ze strany:
– náboženských skupin, některých filozofů či profesionálních etiků, kteří jsou přesvědčení, že v člověku je „něco navíc“
– „sociálních kritiků“ (ti by se zbavili své oblíbené mantry o obětech zlé společnosti)
– právníků (kteří by přišli o část své živnosti)
Nicméně, jak už bylo řečeno výše, doklady o tom, jak je naše chování „naprogramováno“, jsou stále jasnější. Tyto informace jsou dostupné nejen vědcům, ale i veřejnosti. Lze tedy předpokládat, že právní systém tak jako tak stojí před závažnými změnami.
Zdroj: Robert Wright: Morální zvíře, Lidové noviny, Praha, 1995
