Je v současné evoluční biologii, zcela ovládané sobeckými geny, alespoň něco věčného a smysluplného? Richard Dawkins se pokouší najít odpověď ve své knize Řeka z ráje (anglický originál River out of Eden).
Nejprve ještě trochu pesimismu: V pojetí Dawkinsovy nejznámější knihy Sobecký gen jsou organismy vlastně čímsi nepodstatným, pouhými přechodnými ubytovnami genů, které v nich putují po své bezcílné cestě od věčnosti k věčnosti. Bezcílné cestě? Ano. Pokud hovoříme o sobectví a cílech genů, jde totiž pouze o metaforu. Geny žádný cíl nemají, pouze přežívají ty, které "jako by ho měly", ostatní už vymizely. Kdybychom chtěli být k teorii poněkud nespravedliví, mohli bychom říci, že v nejvyšší abstrakci vede pouze ke konstatování, že "některé struktury jsou za určitých okolností stabilnější než jiné". No, zase nic moc veselého, že? 
Představu ze Sobeckého genu rozvíjí Dawkins dále v knize Řeka z ráje. Onou “řekou” je proud DNA, který ovšem namísto prostorem teče časem. Její tok je dlouhý miliardy let, od počátků evoluce založené na nukleových kyselinách. Když už jsme u metafor, Dawkins v této publikaci přidává i další: na rozdíl od běžných řek, které mohutní stále dalšími přítoky, se náš tok naopak neustále roztéká. Z proudu se oddělují nová a nová ramena (jak v živé přírodě přibývá diverzita), z nichž obrovská většina stačila již vyschnout – některá ovšem mezitím oddělila ze svého řečiště další proud. Co je však klíčové, jednou rozteklá řeka se už dohromady nikdy nedá. Už nikdy. Jistá melancholická depresivnost činí samozřejmě toto pojetí velmi přitažlivým pro jedince vybavené určitým typem povahy :-). Ale slíbené věčnosti jsme se přece jenom dotkli…
Co se týče internetových informací o Dawkinsovi, ideální startovní stránkou je http://www.world-of-dawkins.com/default.asp. Česká recenze Sobeckého genu je k dispozici např. na http://www.novinky.cz/Index/Kultura/1451.html, nebo si nechejte vyhledat slovo "dawkins" na webovém serveru časopisu Vesmír (http://www.cts.cuni.cz/vesmir).
Poznámka spíše na okraj: Jestliže jsou nesmrtelné geny a ne organismy, lze logicky položit otázku, proč si vlastně geny nějaké organismy vůbec vytvořily? V této souvislosti je zajímavá idea (opět J. Flegr: Mechanismy mikroevoluce, skripta PřF UK), že organismy možná původně vůbec neexistovaly jako prostorově oddělené jednotky, ale šlo o řadu na sebe navzájem navazujících biochemických cyklů, z nichž finální produkty jedné reakce byly vstupními kameny té další (tedy jakési domino či štafeta, reakce by navíc měly ideálně alespoň zčásti tvořit kruh, tj. posílit zase tu původní). Ukázalo se však, že do takového uspořádání mohou snadno zasáhnout cykly "zlodějské", které si berou produkty a používají je pro své vlastní reakce. Za těchto podmínek by pak mohl celý cyklus snadno zaniknout. Určitá skupina na sobě závislých reakcí proto ze sebezáchovných důvodů vytvořila organismus oddělený od svého okolí nejen “logicky”, ale i prostorovými bariérami, všemi těmi buněčnými stěnami a membránami.
Co se týče díla Richarda Dawkinse, velmi zajímavé jsou další otázky vyplývající z jeho díla. Třeba jak v horizontu genů definovat svobodnou vůli. Dawkins není žádný genový determinista a zdůrazňuje, že geny mají moc pouze ve statistickém měřítku. Sobecký gen končí slovy: “My, tj. naše mozky, jsme dostatečně oddělení a nezávislí na našich genech, abychom se proti nim bouřit mohli. Děláme to pokaždé, když používáme antikoncepci. Není důvod, proč bychom se nemohli bouřit i ve velkém.”
