Na místě činu bývají vzorky DNA nalézány celkem běžně, současná úroveň technologie (rychlost čtení, existující databáze pro srovnání…) by měla umožnit jejich větší využití. Porovnat je nalezené vzorky např. jen s databází již trestaných osob znamená ignorovat mnohé další informace, které by z DNA bylo možné vyčíst.
Hned několik týmů (Manfred Kayser z Erasmus University Medical Center v Rotterdamu, Mark Shriver z Pennsylvania State University a další) se pokouší přijít s mechanismem, který by z DNA dokázal navrhnout tvář dotyčného. I s přijetím všech výhrad o vlivu prostředí – DNA nám nic neřekne o vousech, množství tuku v obličeji, vyraženém oku, ale ani o věku dotyčného – se vazba mezi genetickou informací a vizuální podobou zdá být značná. Existují různé algoritmy, které se různě úspěšně dokáží vypořádat třeba s příslušníky různých ras/etnik – geny rozhodující o tvaru obličeje u Evropanů mohou jinak fungovat u Afričanů apod. Geny se také různě projevují v závislosti na pohlaví jejich nositele.
Obecně, čím více daty se příslušný algoritmus nakrmí, tím je relativně úspěšnější. Některé přístupy pracují s geny pokud možno ve vztahu k přesně definovaným kritériím (velikost nosu, vzdálenost očí…), jiné se snaží brát obličej spíše jako množinu bodů a určit tak podobu obličeje jako celku.
Zatím není jasné, zda na současné úrovni poznání tyto metody mohou pro kriminalistiku představovat skutečně relevantní pomoc. V praxi se takto zatím experimentuje údajně v případech, kdy vyšetřování jinak vedlo do slepé uličky, standardně se metoda ještě nevyužívá. Samozřejmě, že jde o fázi vyšetřování, podoba obličeje stanovená z DNA nemůže obstát jako důkaz před (normálním) soudem – pak by se prostě obvyklým způsobem porovnávaly vzorky DNA z místa činu s DNA obžalovaného.
Pak zde ale ještě zbývá minimálně jedna možnost využití těchto analýz, a to jsou historické rekonstrukce. Nalezli jsme např. kosterní pozůstatky, o nichž si myslíme, že patřily anglickému králi Richardovi III. Kromě jiných testů nyní můžeme zkusit z DNA odhadnout podobu obličeje a podívat se na dobové portréty, samozřejmě se všemi nejistotami provázejícími podobná zkoumání.
Navíc s pomocí příslušných genů můžeme zkoušet rekonstruovat tváře vyhynulých druhů člověka. Homo sapiens a neandrtálci spolu sdílejí značnou část genů, můžeme tedy jako pracovní hypotézu předpokládat, že „geny pro tvář“ fungovaly u neandrtálců podobně jako u Homo sapiens. Je to trochu tahání králíků z klobouku, nicméně jsou stávající ilustrace nějak exaktnější? U denisovanů pak nemáme k dispozici vůbec žádnou lebku, takže z genetické informace se můžeme pokusit alespoň o nějaký odhad – lepší něco než nic.
Zdroj: New Scientist
