Je jedno docela mírné zvíře zvané bobr, jehož žlázy jsou vynikající co medicína. Znalci přírody o bobru říkají, že ono zvíře, jakmile zjistí, že mu o život usilují lovci, uhryzne si svá varlata a hodí je lovcům k nohám, čímž se spasí na životě. Jestliže se později stane, že ho znovu pronásleduje lovec, stoupne si bobr na zadní nohy a ukazuje tak své zmrzačené pohlavní orgány. Lovec, když zjistí, že varlata chybějí, zanechá svého zbytečného počínání. To budiž vzorem každému, kdo chce změnit svůj život, chce žít čistě a v souladu s přikázáními Božími. Ten nechť si z těla vyrve veškeré neřesti a nemravné myšlenky a mrští tím vším do tváře ďáblovy. Ďábel, když uvidí, že ten člověk nemá už nic, po čem by mohl bažit, odejde, zanechav duši netknutou. Ten člověk tak poznovu bude žít při Bohu a nebude uchvácen ďáblem, který jak známo říká: „Honiti budu, děliti budu loupeže“ (Exodus 15:9). Bobr (Castor) se tak nazývá proto, že sám sebe kleští (kastruje).
Těmito slovy popisuje bobra latinský bestiář sepsaný na počátku 13. století (a znovu vydaný Barberem, 1993 – zde vlastní překlad z angličtiny). Vychází přitom z podstatně starších arabských a řeckých zdrojů. Bobr je prostě zvíře opředené mýty a všelijakými mravoučnými historkami. Můžeme k nim přidat staré vyprávěnky o tom, jak bobři na plochých ocasech vozí do úkrytu sklizenou potravu a také materiál na stavbu hrází. A nejspíš i moderní popisy inteligentních bobrů, kteří s kácením stromů počkají na příhodný vítr, aby strom padl tam, kam potřebují. Jsou prý naopak bobři hloupí, kteří tohle neumí a poražený strom je dřív nebo později zabije. Bobří hráze a kanály jsou běžně nazývány „architekturou“. Bobr, sám nesporně inteligentní zvíře, očividně svádí k bezuzdnému antropomorfizování.
Bobři a lidé
Bobři bývali loveni pro hustou, nepromokavou kožešinu a kvůli ostrým řezákům, které se hodí ke vsazení do různých nástrojů. Ještě více pak pro pachové žlázy s léčivými účinky, které autor výše citované pasáže podle tehdejšího zvyku zaměnil za varlata. Až třicetikilové kusy byly pochopitelně nezanedbatelným zdrojem kvalitního masa, jehož množství odpovídá zisku z jedné skolené srny, nebo třeba z jehněte. Církev svatá považovala bobří ocas a zadní nohy s plovacími blanami za postní jídlo. To je mimochodem pěkná ilustrace toho, jak středověká učenost pojímala povahu živých bytostí: Bobr je podle tehdejšího náhledu jakési puzzle ze savčího těla, rybího ocasu a zadních nohou víc rybích než savčích. (Podobně vyznívají třeba teologické disputace o tom, jestli je kuře spíš čtvernožec, nebo spíš pták. O slepici a kohoutu tato pochybnost už nebyla. Dospívání kuřete je tudíž třeba hodnotit jako postupné vyjevování ptačího principu, jakési „ptákovatění“.)
Také si musíme blíže popsat medicínský význam pachové žlázy, česky zvané bobří stroj, pro kterou byl ostatně evropský bobr do konce 19. století téměř vyhuben. Zbyly jen malé populace na středním Labi v Německu, v ústí Rôny, v jižním Švédsku, ve východním Polsku a v Litvě. Kýžená substance se nazývala castoreum a bylo s ní obchodováno jako s mocným antipyretickým, antiseptickým, antirevmatickým a bolest tišícím léčivem. Její účinky jednoduše odpovídají dnešnímu aspirinu. Není to vůbec náhodou, jelikož castoreum obsahuje s aspirinem identickou látku – salicin, který má původ v konzumovaném stromovém, především vrbovém lýku (Kitchener 2001).
Člověk mohl mít z bobrů, přesněji řečeno z výsledků jejich činnosti, také nepřímý užitek. Sám jsem v severním Polsku přecházel potoky po starých bobřích hrázích (obr. 102), které by bez problémů unesly i koně s jezdcem. Bobr tak podstatně zlepšuje prostupnost krajiny. Hráze zároveň prokazatelně zvyšují retenci vody a pomyslně tak „ořezávají“ vrcholky povodňovým vlnám a „roztahují“ je do delšího časového úseku. Jistě to bude platit u bleskových povodní v menších povodích, jak ukazují konkrétní měření uskutečněná v Severní Americe (Müller-Schwarze a Sun 2003). Hráze bobrům slouží k zadržování vody. V takto vzniklých rybníčcích se rády drží ryby. Odjakživa jsou proto oblíbenými místy rybářů – snad už od mezolitických lovců-sběračů až po moderní „tiché blázny“. Nádrže přitahují vodní ptáky a zvěř, jejichž lovem se člověk živil po většinu (pre)historie. V plném vegetačním období se bobři pasou na různých bylinách, ale začátkem zimy se dají do okusování větviček, kácení stromů a požírání lýka. Kolem pokácených a uschlých stromů se povaluje spousta pilin. Tím je rovnou nachystáno k rozdělání ohně. Bobrům obzvlášť chutnají vrby, topoly, jasany a lísky. Stále dokola ohlodávané stromy hojně obrážejí proutím. V bobřích teritoriích jsou dokonce k vidění jakési vrby „hlavatice“. Je to ideální surovina k pletení košíků.
Vypadá to, že narozdíl od Polska, Skandinávie a zemí dál na východ byl bobr ve vrcholně středověkých Čechách poměrně vzácným tvorem. Soudě alespoň podle pramenů, které o něm vesměs mlčí. Když se někde objeví vyobrazení, bobr na něm připomíná spíš podivného psa s protáhlou chrtí mordou a s tlustým válcovitým ocasem. Je vidět, že malíř předlohu na vlastní oči nikdy nespatřil, a to dokonce ani ve zcepenělém stavu. V průběhu novověku byl u nás bobr vyhuben docela. Nejdéle se prý udržel na Třeboňsku (do poloviny 18. století) a v povodí řeky Moravy (poslední úlovek údajně v roce 1730 u Grygova). V roce 1773 byly v Červeném Dvoře u Českého Krumlova založeny tzv. bobrovny, zařízení určená k umělému chovu. Z nich byli bobři vypuštěni do volné přírody. Rychle se množili a znovu osídlili střední a dolní tok řek Lužnice a Nežárky. Při povodni v roce 1830 byli pozorováni dokonce i v Praze. Pro škody na polích a břehových porostech bylo v roce 1833 vydáno nařízení o jejich lovu. Tak byl v roce 1876 opět, už podruhé, uloven poslední český bobr, a sice u Hamru na Nežárce. O šest let později zanikl i umělý odchov v bobrovnách.
Novodobá historie bobra začíná v českých zemích koncem 60. let minulého století, kdy se na jižní Moravě objevili první zatoulaní jedinci, pocházející z reintrodukované rakouské populace. Podobnou historii mají bobři v povodí Orlice (z polských umělých výsadků) a v Pošumaví (z Bavorska). Dalším zdrojem populací v povodí řeky Moravy je výsadek dvaadvaceti severských bobrů uskutečněný postupně v letech 1992 až 1996 v Litoveském Pomoraví (Kostkan 1998, Vorel 2003). Řeka Morava a její přítoky jsou dodnes naší nejdůležitější bobří oblastí, jakýmsi novodobým bobřím rájem. Ve stejnou dobu se bobři začali sami objevovat u Děčína a v Ústí nad Labem, což je událost významná tím, že jde o projev přirozené expanze původního labského poddruhu (Castor fiber albicus) přeživšího v malém refugiu ve středním Německu (Kostkan 1998). Jádrem populace našich bobrů jsou však stále nepůvodní poddruhy pocházející ze Skandinávie, Litvy a Ruska, navíc s možným genetickým přispěním ze strany bobrů kanadských (Castor canadensis).
V zimě 2007/8 ohlodali bobři vzrostlé topoly v lednickém parku, a to rozhodně neměli dělat, protože tím podnítili vyhrocenou diskusi o ochranářských prioritách. „Zabij bobra, zachráníš strom.“ Tak znělo cynické heslo dne. Jím častoval Ivan Langer z ODS Martina Bursíka ze Strany zelených za to, že se snažil prosadit veřejnou volbu prezidenta namísto tajné. Ve stejném roce (2008) vyčíslilo Ministerstvo životního prostředí roční škodu způsobenou bobry částkou půl milionu korun. Bobr-škůdce se tak umístil na solidním čtvrtém místě hned za nenáviděnou vydrou, křivozobým kormoránem a zlotřilým rysem (zdroj: internetový Ekolist, 9. prosince 1999).
Bobři a biodiverzita
Na první pohled to možná bude znít divně, ale dřeviny jsou v našich středoevropských podmínkách (a zdaleka nejen středoevropských) největší hrozbou pro stanovištní diverzitu, a to na všech úrovních možného škálování. Jsou totiž nejsilnějším hráčem v konkurenčním zápase o různé zdroje, o světlo na místě prvním, o vodu a živiny na místech následujících. Když se zamyslíme nad dlouhodobou historií naší přírody z hlediska biodiverzity, za nejkritičtější okamžiky vždycky musíme považovat období maximálního lesního příšeří. V současné čtvrtohorní epoše to samozřejmě znamená zejména vrcholné doby meziledové. Dovedeme si zároveň představit všelijaké konzervativní i avantgardní procesy, které šly proti hlavnímu zalesňovacímu proudu. Od přirozeně vzniklých lesních požárů přes pastvu velkých zvířat (sem jistě patří i náš bobr), prosté statické přetrvávání na extrémních stanovištích až po vysoce dynamické tzv. pohyblivé bezlesí existující v rámci cyklů průběžného stárnutí a obnovy lesa (Vera 2000, Sádlo a kol. 2008).
Jak jsme viděli v předchozí kapitole, zatím poslední kritická lesní fáze u nás nastala zhruba před 8000 lety, na přelomu staršího a středního holocénu. Naprostá většina nelesních druhů tehdy začala být kriticky ohrožená – jako by se začala městnat do úzkého hrdla lahve, které pouze nepatrně rozšiřovaly výše zmíněné procesy. Jak známo, situaci nakonec rozlouskl člověk, který si s lesem poradil tak dokonale, že z něho povětšinou zbyly jenom jednotlivé stromy vysázené do úhledných řádků (ale to bylo až o hodně později a sem to příliš nepatří).
Bobr kácí stromy podél vodních toků a pomáhá tím udržovat strukturální diverzitu v rámci lužních krajin. Řečeno klasickou ekologickou terminologií, je součástí a zprostředkovatelem tzv. malého cyklu obnovy lužního lesa, který zahrnuje i krátkodobě přetrvávající bezlesí. To by ale pořád ještě bylo málo. Významnější vliv na tvorbu životadárných trhlin v jinak téměř souvislém lesním příkrovu mohlo mít budování bobřích hrází. Hrázemi nadržená jezírka se postupně zazemňovala a dávala vzniknout otevřeným mokřadům a tzv. bobřím loukám.
Zdaleka největší musel být efekt budování hrází v plochých, bažinatých krajinách. Tam mohla s bobřím přičiněním vznikat opravdu rozsáhlá, i když mělká jezera a soustavy nejrozmanitějších otevřených mokřadů. Nebo si představme následující, ještě příznivější situaci: Bobři přehradí potok nebo říčku, která opouští úzkým kaňonem nějakou rozsáhlejší plochou pánev. Hráz ani nemusí být příliš vysoká. Stačí jeden metr, metr a půl, a voda naráz zaplaví poměrně rozsáhlé území. Stromy se utopí, pouze na vyvýšených místech zůstanou různě veliké lesní ostrůvky. Vzniknou větší i menší vodní plochy, rákosiny, ostřicové a mechové mokřady, bahenní olšiny atd. Z dosavadního lesního příšeří je najednou ráj na zemi, takový jihoamerický Pantanal v českých poměrech: bez anakondy, zato s užovkou podplamatou a želvou bahenní. Hlahol vodního ptactva se rozhostí nad krajinou, je slyšet hlasy rosniček a šustot křídel motýlice…
Ihned po výčtu všelikého blaženství, které bobři mohou přírodě přinášet, je zajisté na místě otázka po reálné míře takového vlivu. Jinými slovy: Bylo za přirozených podmínek (rozuměj bez podstatného vlivu člověka – lovce) bobrů dost na to, aby byl jejich vliv skutečně nezanedbatelný? Aby se stali skutečnými udržovateli vysoké míry biodiverzity v dobách, než to za ně převzali lidé? Podle současných analogií z míst, kde je bobrů stále ještě (nebo už zase) dost, to vypadá, že by tomu tak opravdu být mohlo.
Dalším zdrojem informací budou nálezy, které se nějak vážou k minulosti dostatečně vzdálené na to, aby ještě zastihla bobří populaci v její plné slávě. Ve středověku už většinou bylo příliš pozdě, alespoň v západní Evropě. Na východě byla situace o něco lepší a odtamtud se nám skutečně dochovaly prameny, které vypovídají o velkém množství ulovených bobrů. Například donace johanitského a cisterciáckého kláštera v polském Lubioźu a Trzebnici byly financovány z daní utržených při prodeji bobřích kožešin (Młynarska-Kaletynowa 2002). Nejlepší by ale bylo, kdybychom se mohli dozvědět něco o situaci v hlubokém pravěku. Jenže jak, když odtamtud nemáme žádné písemné prameny? Jisté možnosti ale přeci jenom existují – nálezy fosilních kosterních pozůstatků bobrů nebo stop bobří činnosti v podobě fosilních zbytků hrází, ohlodaných klacků a kmenů. Pochopitelně, že šance na takové objevy je malá, stejně jako v případě všech ostatních fosilních dokladů. Britská badatelka Bryony Coles si dala tu práci, že sebrala všechny podobné nálezy pro britské ostrovy a shromáždila je ve své disertační práci (Coles 2006). Není jich nakonec vůbec málo. Opět tak vyvstává obraz o hustém „zabobření“ v průběhu téměř celého holocénu. Bobři se do Británie začali stěhovat z jižních refugií už na sklonku poslední ledové doby, před 13 000 lety. Připomínáme, že tehdy to ještě nebyla ostrovní země, ale jen nejzápadnější poloostrovní výběžek evropského kontinentu. Zlatá doba nastala britským bobrům na přelomu staršího a středního holocénu – shodou okolností v době největšího zalesňování.
Mimo Británii nikdo podobné doklady zatím tak rozsáhle nesesbíral, ale to neznamená, že vůbec neexistují. Archeozoolog René Kyselý shromáždil údaje o téměř všech nálezech kostí divokých savců učiněných na českých a moravských archeologických nalezištích (Kyselý 2005, 2010). Pro nás z jeho rozboru opět vyplývá zajímavé zjištění: Bobr se co do četnosti nálezů umístil na solidním pátém místě, a sice v rámci následující sestupné řady: jelen lesní, zajíc polní, srnec obecný, prase divoké, bobr evropský, pratur, medvěd hnědý, liška obecná, veverka obecná a los. Ostatní druhy jsou málo frekventované, ojedinělé, nebo zcela chybějí. Kosti divokých zvířat v archeologických vrstvách se interpretují jako pozůstatky lovu. Bobrů tedy muselo být v našich krajinách hodně, když byli tak často loveni. Největší měrou to platí pro období eneolitu (pozdní dobu kamennou), dobu římskou a raný středověk, přičemž nejčastěji byly kosti bobra nalézány na jihomoravských lokalitách. Z vrcholného středověku pochází pouze jediný nález kosterních pozůstatků bobra, a to i přes to, že je to období, které archeologové rádi a hodně zkoumají. Tím se potvrzuje výše uvedený závěr vyslovený na základě faktu, že pro naše země chybějí středověké písemné prameny – ve vrcholném středověku byli už naši bobři z velké části vyhubeni. Tedy alespoň v osídlených a snadno přístupných končinách.
Tento text je úryvkem z knihy
Petr Pokorný
Neklidné časy. Kapitoly ze společných dějin přírody a lidí
Dokořán 2011
O knize na stránkách vydavatele
