Gepard je zřejmě jediná velká kočkovitá šelma, u které není zaznamenán ani jediný případ, že by sama napadla člověka. Uvádí se, že dnes v afrických národních parcích gepardi nemají z lidí prakticky žádný strach. Podařilo se nám tedy gepardy ochočit?
Záleží především na definici onoho "ochočení". Už ve starověkém Egyptě gepardi pomáhali faraónům štvát zvěř. V Indii se používal k lovu antilop. Gepard totiž dokáže vyvinout rychlost až 100 km v hodině – ovšem pouze na poměrně krátkou vzdálenost a pokud kořist mezi tím nedostihne, pronásledování rychle zanechá. Na to, o jak statnou šelmu jde, je gepard navíc překvapivě mírný a cvičitelný.
Přesto však nemůžeme geparda prohlásit za domestikovaného v pravém slova smyslu. V zajetí se totiž není schopen rozmnožit a tak bylo vždy třeba tato zvířata stále nově proti jejich vůli odchytávat ve volné přírodě a ochočovat znova a znova.
Hlavním problémem je podle všeho sexuální chování zvířete, kdy je seznamovací akt realizován tak, že samec štve samici po několik dní stovky kilometrů savanou, dokud ona sama nesezná námluvy za dostatečné (či dokud neklesne vyčerpáním). Člověk není gepardovi logicky schopen v zajetí takové podmínky dopřát, už proto, že chovatel nedisponuje příslušně velkým teritoriem (leda by se jednalo o nějaké do sebe uzavřené bludiště, což by však gepard zřejmě při své inteligenci odhalil :-)).
Zdroj:
Vratislav Mazák – Velké kočky,
Jared Diamond – Osudy lidských civilizací
Úplně na okraj: Gepardi jsou zřejmě nedávnými potomky extrémně malé populace. Hrdlem lahve prošli asi před 10 000 lety.
