Schopnosti různých národů myslet určitým způsobem by mohla dle včera zveřejněné úvahy i následujícího komentáře úvahy souviset s charakterem jazyka a jeho vztahem k psané řeči. Vlastnosti mluvené řeči zdá se rozvíjejí u různých národů různé dovednosti, neboť vyžadují jiný způsob práce s nimi.
Překlad z češtiny do angličtiny, pokud překladatel má slovní zásobu (případně slovníky) a zná větné vazby, obvykle není příliš dramatický ani v případě méně srozumitelných textů. Ovšem překlad z angličtiny do češtiny vyžaduje znalost věci – kontextu, takže pokud se někdo vyzná ve věci, přeložit – či lépe přebásnit – anglický text do češtiny (typicky počítačové manuály) nevyžaduje značné úsilí, nevyzná-li se ale, může to skončit katastrofou. Slova v češtině mají totiž často mnohem přesnější význam, zatímco v angličtině mají slova četnější a méně vyhraněné významy a synonyma se významově více překrývají. Při porozumění anglického textu je tedy nutné sledovat předmět hovoru, aby překlad do češtiny měl smysl.
V extrémním přiblížení, dva, případně více překladů stejného textu z angličtiny (zejména není-li znám kontext) do češtiny
můžeme dostat významově dosti odlišné texty (překladatel musí zvolit některý z přesných výrazů, což může být až zavádějící), zatímco při podobném překladu z češtiny do angličtiny dostaneme texty vyjádřené různými slovy, ale s velmi blízkým (ve skutečnosti většinou širokým) významem. Zobecněním se lze tedy dobrat závěru, že porozumění anglického
textu je mnohem více kontextově závislé ve srovnání s češtinou, a proto i myšlení při poslechu nebo četbě anglického textu funguje jinak než při poslechu nebo četbě českého textu.
Jiným aspektem porozumění textu je parserování textu, tedy identifikace slov v toku řeči.
V angličtině jsou žáci hned na začátku výuky upozorněni, že věta v angličtině se vysloví jaksi jako jedno slovo, bez mezer mezi slovy. Při poslechu anglického textu je tedy třeba pečlivě sledovat proud zvuku a ihned identifikovat rozpoznaná slova, protože pokud slovo známe, víme také, kdy končí a kdy tím pádem začíná nové slovo. Pokud polevíme v pozornosti, neznáme nějaké slovo nebo nejsme schopni zasynchronizovat se na nějaký jasný začátek slova, může nám uniknout velmi podstatná část věty a s ní celý význam řečeného.
V češtině naopak, pokud dotyčná osoba slovo zná, pak je schopna je vždy v mluveném textu zachytit a identifikovat, takže nedochází ke ztrátě synchronizace a výpadek jednotlivého slova má mnohem méně dramatické následky.
Snadnost mluvené angličtiny je zdůvodňována jednoduchostí gramatiky (až tak, že everything is possible in English), což umožňuje maximálně se soustředit na obsah řečeného. Tato snadnost je však bohatě vynahrazena ve srovnání s češtinou především jinou logikou konstrukce frází, případně jiným použitím předložek a pádů. Čeština je pro nativní anglické mluvčí obtížná množstvím pádů, osob a koncovek, je tedy mnohem složitější z hlediska formálního a odvádí pozornost od významu řečeného.
Při psaní anglického textu budeme zápasit se spellingem, kdy zvukový vzorec rozpoznaného slova je třeba nahrazovat řetězcem písmen navíc v závislosti na kontextu, zatímco v češtině je vztah mezi slyšeným textem a jeho psanou formou mnohem přímočařejší a bezkontextová (až tak, že se na to spoléháme) a k takovému nahrazování dochází na úrovni maximálně slabik nebo dokonce i jen písmen (d – t nebo v – f atd.). Vyjmenovaná slova jsou pro české žáky problém, zatímco v angličtině by se dalo říct, že vyjmenovaná jsou skoro všechna slova v tom smyslu, že při psaní je třeba zjišťovat, jak se vlastně píší.
Z výše uvedeného by bylo možné vyvodit poznatek, že Češi se – díky vlastnostem jazyka – při mluvení, poslechu a psaní u toho zkrátka míň nadřou, tím však daleko méně procvičují své mozkové závity, nebo alespoň některé, a trénink – jak známo – dělá šampióny. Na jedné straně čeština umožňuje lepší, přesnější a bohatší dorozumění s velkou volbou výrazových prostředků, ale zato poskytuje málo interpretační svobody a nevyvolává nutnost přemýšlet kontextově a adaptivně.
Možná to je jedním z důvodů, proč je české školství zaměřeno tak vědomostně a opomíjí nácvik schopnosti praktického myšlení, protože to Češi při práci s řečí prostě moc nepotřebují. Z toho by neměl plynout závěr, že jsou snad Češi
hloupí nebo méně přemýšliví, ale nejspíš budou častěji používat při myšlení jiné postupy než anglicky mluvící lidé. Zrovna tak jako převod mluveného slova do psaného bude procvičovat v každém národě jiné dovednosti, pokud jde o vliv používání různých typů písem, jako je abeceda nebo japonské znakové písmo.
Považovala bych za velmi zajímavý experiment pozorovat aktivitu mozkových hemisfér a jednotlivých center při poslechu a psaní významově stejného textu v různých jazycích, a dovodit, jakým nároků jsou mluvčí jednotlivých jazyků vystaveni při jeho používání. Možná by nám to řeklo něco o příčinách tak zvané národní povahy, protože používání jazyka je vystaven každý a používání písma v gramotných národech rovněž, a členové národa budou pravděpodobně více používat metody, v jejichž používání jsou zběhlí.
Poznámka Pavel Houser: zkráceno, komentář pokračuje dále úvahou o " zjednodušování obecně užívaného jazyka v důsledku používání omezené slovní zásoby v televizi a jiných masmédiích… Jaké důsledky bude mít redukce slovní zásoby a potřeby myšlení při používání jazyka na rozvoj schopností mozku? Jakými změnami v činnosti mozku se projeví obecný ústup od psaní rukou a přechod na psaní na počítačích?"
