Otázku inteligence vymřelých, člověku nepodobných tvorů nedávno opět někdo otevřel. Byli to Mark McMenamin and Diana Schulte McMenamin a jejich počinem byl článeček nedávno publikovaný v GSA Abstracts With Program (2011), prezentovaný také v Nature News a převzatý dalšími zdroji.
Viz také: Kuriózní nápad: Inteligentní chobotnice z triasu
Jejich text vysvětluje nález učiněný v Nevadě již v roce 1928. Jedná se o seskupení obratlů ichtyosaurů rodu Shonisaurus. Byli to velcí ještěři, jejich délka dosahovala 14 m, a proto mají obratle rozměry talířků. Obratle různých jedinců a z různých pozic v páteři jsou uspořádány do dvojitých řad, které jsou kolmé na směr někdejšího vlnění a proudění. Uspořádání obratlů tedy těžko může být mechanického původu. Zbývající alternativou je pouze ta možnost, že obratle sestavil do řad nějaký živý tvor.
Autoři přišli s vysvětlením, že uspořádané obratle jsou dílem „inteligentního tvora“. Konkrétně by se mohlo jednat o obrovského hlavonožce podobného dnešním krakaticím, který mohl eventuálně ichtyosaury lovit. Seskupení koster vodních plazů mohlo být výsledkem lovu. Ve svém „doupěti“ pak mohl predátor s kostmi volně manipulovat, „hrát si“ a obratle srovnal do řad, připomínajících řady přísavek dvoužábrých hlavonožců. Podobnost může být náhodná, ale také záměrná; mozaika z obratlů tak může představovat nejstarší známý autoportrét. Nepřekvapuje, že tento názor je poměrně široce šířen různými médii (sám k tomu ostatně nyní přispívám), ani to, že s ním téměř nikdo nesouhlasí (takřka všechny prvky předložené hypotézy jsou natolik spekulativní, že celek praktiky není testovatelný). Určitým překvapením – a podnětem – je však právě jednostrannost pohledu kritiků. Alternativou „díla inteligentního tvora“ může být podle nich pouze „slepé působení živých a neživých procesů“. Neexistuje však doopravdy nic mezi slepotou a inteligencí? Co tedy je inteligence a jak je evolučně stará? Je možno ji rozpoznat v geologickém záznamu? Tyto otázky již byly mnohokrát položeny, zřejmě bez uspokojivé odpovědi. Zkusíme otázku položit jinak, nějak ji zúžit.
Obecná psychologie označuje určité chování jako explorační. Je to víceméně geneticky naprogramované, spontánní přezkoumávání neznámých podnětů. Explorační chování je projevem do jisté míry luxusním; nelze ho očekávat od jedinců aktuálně vystavených nebezpečí, hladovění apod. Účelnost tohoto jednání je dlouhodobá, umožňuje přesněji poznat prostředí. Takto se v podstatě náhodný objev např. potravy, skrýše či jiného užitečného parametru může stát pro jedince konkurenční výhodou. Do další generace může být předáno více kopií genetické výbavy původce chování. Je tak větší šance, že chování se bude opakovat i v dalších generacích a že se časem stane pro populaci chováním typickým.
Explorační chování je skvěle známo například u krkavcovitých ptáků (jejichž způsoby explorace jsou dost podobné lidským, a proto jsou tak nápadné). Ale i každý pozornější majitel akvária s cichlidami, o chovateli psa nebo drobného hlodavce nemluvě, ví velice dobře, o co se jedná.
Nabízím hypotézu, že srovnané obratle jsou výsledkem exploračního chování. Původcem by skutečně klidně mohli být hlavonožci, kteří byli dostatečně velcí a anatomicky přizpůsobení k manipulaci s předměty srovnatelného tvaru a velikosti. Ostatně už dříve jsem nabyl podezření, že takovéto vysvětlení by mohly mít další, mnohem starší případy zkamenělých stop. Jedná se např. o podpovrchové tunely v jílové až prachové břidlici kambrického stáří z okolí Jinců ve středních Čechách, které zasahují do okrajových částí krunýřů trilobitů. Trilobiti byli již zřejmě při vzniku stopy uhynulí a překrytí sedimentem. Původce stopy byl evidentně schopný stříhací technikou rozrušit poměrně tvrdý krunýř trilobita. Brzy se ale zastavil a potenciální zdroj potravy opustil. Nejednalo se o ojedinělou reakci na setkání s podnětem, podobných nálezů pochází z lokality několik. Klasické potravní stopy jsou zpravidla nápadné cíleným kompletním využitím zdroje.
Pátrání po stopách zdánlivě neúčelného chování v geologické minulosti by, myslím, mohlo přispět ke tříbení otázky, co vlastně míníme inteligencí (odhlédnu-li od prostoduché definice, že inteligence je parametr, který měříme IQ-testy) a kde se vzala.
Úvodní foto: ilustrační
