Podle Antonia Damasia mají emoce vztah i k takovým zdánlivě ryze kognitivním funkcím, jako je vybavování informací z paměti.
Damasio popisuje pacienty postižené určitou lézí, která jim znemožnila adekvátně vnímat somatické markery vysílané organismem. Tito nešťastníci (to je ovšem jen slovní obrat – jak bude dále patrné, ve skutečnosti nijak nešťastní nejsou) pak nedokáží vytvářet dlouhodobější "vazby se skutečností", což jim znesnadňuje vybavování informací i jakékoliv plánování.
V pravém slova smyslu pro ně podle Damasia sice neplatí "sejde z očí, sejde z mysli," ale spíše "sejde z očí a dál je to jedno".
Dokonce i když je výsledkem poškození mozku také nějaká další dysfunkce, třeba nehybnost končetiny, takto postižení lidé ji vesměs nedokáží přiznat. Na přímý dotaz, zda právě nyní hýbou rukou, odpovědí správně (podívají-li se). Vzápětí na postižení ovšem zapomenou – to proto, že de facto v mozku nevnímají "mapy" svého těla. Jsou pak schopní nanejvýš neurčitě připustit, že občas mají problémy, nebo ještě spíše že je měli někdy v minulosti. I jinak svůj stav různě bagatelizují, takže jimi nijak neotřese ani informace, že nejspíš brzy zemřou. Takové tvrzení jimi prostě projde, nevyvolá odpovídající reakci – paniku, která je podle Damasia následkem zaplavení mozku "chemismem těla". pacienti tohoto druhu jsou své příhody schopni líčit často nezúčastněně a s odstupem či dokonce s jakýmsi sebeironickým humorem – posluchači vše prožívají mnohem více než oni sami. Na otázku, jak se cítí, odpoví bez mrknutí oka "dobře". Přitom se nejedná o nějakou rezervovanost nebo sebeovládání.
Zatím to vypadá skoro jako stav hodný následování. Tato porucha, označovaná jako anosognósie, má ale závažný dopad i na kognitivní funkce. Fakt, že člověk nedokáže určitou představu udržet po dostatečně dlouhou dobu v paměti, výsledně často působí poruchu pozornosti, těkavost – především tam, kde se to pacienta nějak osobně týká, ale i u některých úloh čistě teoretických.
S poruchou pozornosti je pak spojená i neschopnost rozhodování – abychom mohli volit mezi různými možnostmi, musíme je dostatečně dlouho udržet v paměti. Podle somatických markerů jsou nám dokonce různé možnosti předkládány už nějak ohodnocené, v různém pořadí přijatelnosti. To do určité míry můžeme následně racionálně (v užším slova smyslu) změnit, často ke svému prospěchu, občas ale i ke škodě.
Tolik alespoň Damasio – adekvátnost jeho pohledu na lidské uvažování je samozřejmě diskutabilní…
Zdroj: Antonio R. Damasio: Descartesův omyl, Mladá fronta, Praha, 2000
