V první řadě stojí za zmínku známé pokusy se šlechtěním lišek na krotkost. Jako vedlejší produkt této selekce začaly štěkat a vrtět ocasy. Nicméně přece jen se nezdá, že by štěkot byl jen vedlejší efekt domestikace. Lidé si přece odpočátku drželi psa mj. jako hlídače…
Příslušné šlechtění je zřejmě poměrně snadné. Podobné procesy totiž probíhaly i v nedávné minulosti. Domácí psi stejně jako vlci obvykle neštěkají při lovu, samozřejmě nechtějí kořisti zbytečně poskytovat informace. V případě teriérů a dalších norníků (teriér je odvozené od terra – země) ale lovec potřebuje, aby pes dal akusticky najevo, kde se prokopat do nory.
Nejprve se zkoušelo dávat za účelem zvukové signalizace psům obojky se zvonečky, jenže obojek se pro lovícího psa moc nehodí, může se na něm uškrtit. Proto se tito psi začali selektovat na uštěkanost.
Některá „přírodní“ psí plemena, např. africký basendži, štěkají zřídka. Může to být specifickým prostředím pralesa, kde žijí s lidmi (levharti si prý potrpí na psí maso). Naopak jako velký uštěkanec se jeví korkšpaněl, štěká nejenom často, ale i v rychlém sledu za sebou. V rámci výzkumu se obě plemena zkřížila. Potomci štěkali stejně jako kokři (gen „pro štěkání“ je asi dominantní), ovšem frekvence štěknutí za minutu byla někde na půl cesty. Ochota štěkat a frekvence štěkotu se zřejmě dědí nezávisle a jde o dvě různé vlastnosti.
Vlci mají také předpoklady začít štěkat víc, stačí k tomu imitace. Když polodivocí vlci byli umístěni do výběhu vedle výběhu psího a pozorovali, jak psi štěkají na kolemjdoucí lidi, začali se brzy chovat stejně. I tak zněl ale jejich štěkot trochu jinak, spíše jednotlivá zaštěknutí s přestávkami, nikoliv souvislá řada zvuků připomínající kulomet.
Zdroj: Stanley Coren: Co má pes na jazyku, Knižní klub 2001
Poznámky:
– Informace obsažené v této knize je třeba ovšem brát obezřetně (jsou zde popisovány např. značně výstřední teorie, že např. psa měl ochočeného již první Homo sapiens v Evropě a to byla výhoda proti neandrtálcům).
– Relativně málo štěkají také plemena vzniklá v nedávné době křížením vlků a ovčáckých psů, např. československý a saarloosův vlčák.
