Pokud by byli v obzvlášť velkorysé náladě a přivezli i nepublikované zkameněliny, počet by vzrostl o dvě neúplné kostry z Etiopie: rozdrcenou kostru Ardipithecus ramidus, analyzovanou Whitem a jeho kolegy, a nově nalezenou kostru hominida pohybujícího se vzpřímeně v době před téměř čtyřmi milióny let (v únoru 2005 ho v Etiopii objevil Yohannes Haile- -Selassie). V Etiopii pracovaly i další dva týmy, a to kolem Etiopana Sileshi Semawa a Rakušana Horsta Seidlera. Oba našly nové zkameněliny ardipitéků, které by měly vyplnit některá prázdná místa v historii druhu.
Většina z publikovaných zkamenělin jsou sice zuby a zlomky čelistí, ale podle všech měřítek tvoří impozantní sbírku. Do roku 1992 se našlo jen půl tuctu zkamenělin hominidů starších než čtyři milióny let. Kdyby se všechny zkameněliny hominidů nalezené v devadesátých letech 20. století a počátkem 21. století daly na jeden velký pracovní stůl, zabraly by ho celý a byly by na něm ostatky nejméně několika desítek různých jedinců.
Tohle jsou hmatatelná data (společně s mladšími zkamenělinami), na kterých je obor paleoantropologie založen. Berkeleyský paleoantropolog Clark Howell a White napsali roku 2003 v žádosti o grant Národní nadaci pro vědu: „Tyto vzrušující objevy slibují konečnou odpověď na otázku, která je středem pozornosti studia původu člověka už celé století: kdy, kde, jak a proč povstali hominidé z posledního společného předchůdce sdíleného se šimpanzi.“
Ačkoliv tyto zkameněliny vyvolávají u paleontologů spoustu otázek, ti teprve začínají získávat odpovědi a zjišťovat jejich místo v přírodě. Otázky kdy a kde se začínají pomalu vyjasňovat:
kdy bylo asi před šesti milióny let, možná před sedmi až osmi, pokud by se ukázalo, že nejstarší zkameněliny na společném stole jsou skutečně nejstarší příslušníci lidského rodu. To znamená, že paleoantropologové už pronikli dvakrát hlouběji do minulosti, než před objevy z posledního desetiletí. Díky novým zkamenělinám také začaly fosilní záznamy souhlasit s molekulárními hodinami. Ty už před třiceti lety určily, že k od dělení šimpanzů a lidí došlo někdy před čtyřmi až šesti milióny let – dnes se uvádí rozmezí pět až sedm miliónů let.
Na otázku kde je odpověď jasná – v Africe; ta je všeobecně uznávána coby kolébka lidstva už od objevení Lucyina druhu v polovině sedmdesátých let 20. století. Novinkou ale je, že zkamenělý materiál za téměř pět miliónů let pochází výlučně z Afriky; žádní hominidé starší než 1,8 miliónu let se mimo Afriku nenašli. Nové zkameněliny pocházející z úsvitu lidstva jsou pozoruhodným důkazem Darwinovy předběžné teorie z roku 1871, v níž řekl, že „je o něco pravděpodobnější, že naši raní předchůdci žili na africkém kontinentu než někde jinde.“
Kdo ze všech zkamenělin na stole je ale nejstarší známý předchůdce lidí? Pokud by Brunet na setkání přinesl úžasnou lebku Toumaïe a čelisti i zuby dalších příslušníků druhu Sahelanthropus tchadensis, žijících před šesti až sedmi milióny let v Čadu, souhlasili by všichni přítomní, že právě tohle byli nejstarší známí hominidé, jak Brunet a jeho četní spoluautoři prohlašovali?
Problém je, že stále nepanuje shoda v tom, jak tak starého příslušníka čeledi Hominidae vlastně definovat. Nemáme žádné zkameněliny šimpanzů nebo goril – kromě několika samotných zubů – které by ukázaly paleoantropologům, jak před pěti až sedmi milióny let vypadali předchůdci afrických lidoopů.
Toumaï a ostatní předchůdci na pomyslném stole byli sice prohlašováni za hominidy, ale žili tak blízko oddělení lidí a šimpanzů, že byli podobnější pravěkým předchůdcům lidoopů spíš, než svým lidským nástupcům. Jak řekl White známému rozhlasovému moderátorovi Terrymu Grossovi v pořadu Fresh Air stanice National Public Radio: „Zástupce druhu Australopithecus ramidus byste na večeři asi nepozvali.“
V polovině devadesátých let 20. století rozhodovala o příslušnosti do lidského rodu vzpřímená chůze – první zásadní anatomický posun po rozdělení vývojových linií lidí a šimpanzů, než se zvětšil mozek a naši předchůdci začali používat nástroje a jazyk. Žádný ze žijících nebo známých vyhynulých lidoopů nechodil vzpřímeně. Tato rozhodující podmínka tedy sloužila k identifikaci hominidů starých čtyři milióny let321 nebo mladších, protože tou dobou už všichni australopitékové a příslušníci rodu Homo běhali po dvou.
Bohužel máme stále příliš málo kostí z nejstarších zkamenělin na to, abychom určili, jak se jejich majitelé pohybovali. Nejstarší zkameněliny jsou tak prastaré, že je možné, že tito tvorové chodili úplně jinak než australopitékové nebo lidé. Je možné, že nastalo jakési přechodné období, kdy se postupně přestávali pohybovat pomocí všech čtyř a začínali chodit po dvou, takže jejich držení těla mohlo na kostře zanechat jiné znaky než vzpřímená chůze, která se vyvinula až později. Z praktických důvodů tedy mnoho vědců začalo určovat první příslušníky lidského rodu na základě jemných evolučních změn viditelných na zubech a lebce, podle nichž se nejstarší zkameněliny hominidů odlišovaly od lidoopů. Podle těchto kritérií Toumaï splňuje požadavky kladené na nejstaršího příslušníka lidského rodu.
Pickford se Senutovou mohou položit na stůl šest miliónů let starou stehenní kost, patřící podle všech viditelných znaků vzpřímeně chodícímu tvorovi. Pokud člověk tisíciletí, Orrorin tugenensis, chodil před šesti milióny let vzpřímeně, dělá to z něj nejstaršího známého hominida, přestože oddělené špičáky, které mu jsou přisuzovány, mají primitivnější tvar než Toumaïovy špičáky? Poskytují zuby a lebka při identifikaci hominidů důležitější informace než kosti končetin? K tomu, aby se příslušnost k hominidům prokázala nade vší pochybnost, je stále poslední
zkouškou důkaz vzpřímené chůze. Ačkoliv stále více pa leoantropologů diskutuje o tom, zda se redukovaný špičák a větší stoličky nevyvinuly před vzpřímenou chůzí – obzvlášť tehdy, pokud si jsou jisti, že ten malý špičák patřil samci.
I kdyby se však většina badatelů shromážděných nad zkamenělinami shodla na tom, která z nich patřila nejstaršímu známému zástupci čeledi Hominidae, stále by před sebou měli možná ještě ožehavější problém – zjistit, kolik různých typů hominidů vlastně před nimi na stole leží. Jeden z důvodů, proč je rozlišení tak obtížné, je ten, že kromě zubů se nenašlo dost stejných částí koster, aby se daly přímo porovnávat. Brunet má jako jediný lebku, tedy kromě Whiteovy nepublikované rozdrcené lebky druhu Ardipithecus ramidus. Pickford se Senutovou mají stehenní kost Orrorina, ale ta se nedá srovnat s kostí prstu nohy druhu Ardipithecus kadabba nalezenou Haile-Selassiem, zatímco Meave Leakeyová s Alanem Walkerem mají holenní kost a zápěstní kůstku druhu Australopithecus anamensis – a tak dále.
Pro přímé porovnání těchto raných hominidů se tedy zatím budou muset spokojit se zuby a zlomky čelistí – alespoň dokud White se spolupracovníky nepřinesou na stůl množství křehkých kostí, dokud nepublikují svou rekonstrukci neúplné kostry a rozmáčknuté lebky druhu Ardipithecus ramidus. White o této kostře mluvil jako o Rosettské desce, jež odhalí anatomický kód
vzpřímené chůze u raných hominidů. Podíváme-li se na způsob, jakým do sebe trup, pánev a končetiny zapadají, zjistíme, jak se ardipitékovo tělo přizpůsobilo změně pohybu jak po zemi, tak po stromech. Klíčovou otázkou, kterou White a ostatní chtěli zodpovědět, bylo například zda bylo před 4,4 miliónu let u ardipitéka již plně vytvořeno anatomické uzpůsobení vzpřímené chůzi, protože se zdá, že u jeho následovníka, druhu Australopithecus anamensis starého 4 milióny let, tomu tak zřejmě bylo.
Tento text je úryvkem z knihy
Ann Gibbonsová: První lidé, Academia 2011
O knize na stránkách vydavatele
Na toto téma viz také:
Společný předek člověka a šimpanze: mohl chodit po dvou?
Foto: nikoliv rekonstrukce hominida, současný šimpanz
