Jaké metody studia hemisfér jsou z vašeho hlediska nejnadějnější? (studium patologií, experimenty na dobrovolnících, psychotropní látky apod.)
Marek Petrů: Nevím. Kdybych měl v hlavě nějaký konkrétní nápad jak obohatit současné metody výzkumu mozku (kterých existuje celá řada a jen je vyjmenovat by bylo nad rámec tohoto rozhovoru), příliš bych neváhal a podal bych projekt grantové komisi. Nicméně jsem přesvědčen, že výzkumy mentálních kvalit (jako je vědomí) a na ně vázaných vlastností mohou probíhat jen v první osobě. Tj. experimentálním objektem se bude muset stát sám subjekt. To je ovšem již tradiční medicínský postup.
Navždy zůstane v paměti třeba hrdinství Wernera Forssmanna, který sám na sobě prokázal možnost srdeční katetrizace, jejíž zásluhou vznikla nová epocha v poznávání srdečních nemocí. Forssman si roku 1928 k sobě pozval svého kolegu a svěřil se mu s úmyslem zavést si katetr z žíly na předloktí až do srdce. Přítel však pokus nevydržel, a když měl Forssmann katetr již 35 cm hluboko, odmítl asistovat při pokračování pokusu a experiment tak přerušil. O týden později však opakoval Forssmann pokus sám bez přítomnosti lékaře a tentokrát si zavedl katetr 65 cm daleko, a jak si sám na sobě rentgenologickým snímkem zjistil, zavedl jej až do pravé srdeční poloviny.
Na toto téma, tj. jak propojit objektivní výzkum mozku s výzkumem subjektivních stavů mysli, se chystá v Praze v červenci tohoto roku mezinárodní konference. Organizuje ji Ivan M. Havel.
Otázka: Ve vašem článku v prosincovém vydání časopisu Vesmír byla nadhozena otázka výzkumu hemisfér tak, že bychom jednu polovinu mozku dočasně vyřadili barbituráty vstříknutými do tepny zásobující pouze tuto polovinu. Jak je to právně? Kdybych chtěl tento pokus podstoupit, mohli by mi lékaři zákrok provést, nebo by tím porušili zákon?
Marek Petrů: Nejsem právník, takže nevím, jakým konkrétním zákonem je u nás otázka experimentování na lidech ošetřena. Klinické experimenty na lidech se každopádně provádějí. Klíčové ovšem je, že se zásadně jedná o experimenty s terapeutickým cílem. Provádět potenciálně nebezpečné experimenty s cílem čistě výzkumným a teoretickým současná právní norma tuším neumožňuje.
Každý klinický test musí každopádně projít schválením etickou komisí. A pokud jsem měl tu čest s některými lidmi z různých takových komisí mluvit, tak se převážně jednalo o osoby značně konzervativní (často nábožensky laděné), které podobným věcem příliš nakloněné nejsou.
Onen Wadův test (vstříknutí barbiturátů do příslušné tepny) jsem v článku uváděl spíše jako příklad. Je třeba hledat lepší metody reverzibilních lézí, Wadův test je, jak jsme psal, poněkud nebezpečný a velmi nepohodlný. Protože při přímé penetraci krkavice hrozí, že by se krevní sraženina z poraněné tepny dostala do mozku a způsobila ischémii (mrtvici), tak se to pokud vím řeší následujícím způsobem: Do krkavice se zavede katetr z dolní končetiny (přes srdce). To je šílená metoda a pacienti při tom pochopitelně musí být farmakologicky tlumeni, jinak by to nevydrželi. Při výzkumu vědomí je však naopak žádoucí, aby experimentátor měl co nejjasnější mysl a nebyl pod vlivem anestetik.
Otázka na závěr: Jakou česky vyšlou knihu o problematice hemisfér byste doporučil českému čtenáři?
Marek Petrů: Jediná česká popularizační publikace týkající se přímo tohoto tématu, kterou znám, je kniha Záhada leváctví a praváctví od autorek Zdeny Drnkové a Růženy Syllabové (Avicenum 1983).
Kapitolku o pravém a levém mozku lze také nalézt v mnohem novější monografii Stanislava Koukolíka Lidský mozek (Portál 2000)
Jako všeobecný a přístupný úvod do problematiky neurověd bych doporučil knihu Susan A. Greenfieldové Lúdský mozog (Kalligram, Bratislava 2001).
Jsme si vědomi probémů s přidáváním komentářů v některých prohlížečích. Komentáře (eventuálně popis dalších problémů, kterých jste si na stránkách povšimli), posílejte prozatím e-mailem na pavel_houser@idg.cz
