Kromě dělení na vědy tvrdé a měkké, humanitní či přírodovědné se někdy můžeme setkat také s pohledem, který rozlišuje vědy historické a ahistorické. Paradoxně, historie přitom není zdaleka vědou "nejhistoričtější".
Onu diferenci až opozici můžeme poměrně snadno sledovat, pokud si proti sobě postavíme vždy tak podobné obory, jako je genetika a evoluční biologie, či astrofyzika a kosmologie. Druhý prvek z obou množin vždy obnáší šipku času, popisuje spíše vývoj systému než jeho současný stav.
Šipka času přitom není čímsi samoúčelným, jenom další fyzikální veličinou, ale obvykle je také provázena snahou pochopit sled událostí v kauzální podobě. Představujeme si, že zkoumáme systémy disponující čímsi na způsob paměti (např. v genetické paměti živých organismů je jakýmsi způsobem kódována celá evoluční minulost). Jevy pak mají nejen stanovitelné příčiny, ale i minimálně hypotetické účely a funkce. Z toho vyplývá, že historické vědy si kladou nejen otázku "proč" (to platí i pro jejich protějšky), ale dovolují si také odpovídat slůvkem "aby".
Existuje metodologický spor, nakolik je takový postup historických věd v hloubi oprávněný. Jaroslav Flégr uvádí následující příklad, často citovaný v té či oné podobě: Na otázku "proč má žirafa dlouhý krk" můžeme odpovědět buď "aby dosáhla na stromy", nebo bez pojmu účelovosti ve smyslu: "protože přírodní výběr zvýhodňoval mutace, způsobující nárůst krku žiraf. Úspěšnější pak byly jedinci, kteří měli krky delší, přičemž selekce dále působila tímto směrem…"
Za tímto zdánlivě kocourkovským sporem o slovíčko se samozřejmě skrývá zásadnější teoretický problém. Lze snadno namítnout, že biologická evoluce nebo lidské dějiny nemají žádný vnitřní, sobě vlastní účel. V praxi nicméně i odpůrci "účelovosti" připouštějí použití slova "aby" (třeba když se hovoří o tom, že sobecký gen něco dělá, aby se replikoval). Bez ohledu na faktickou správnost jsme totiž zvyklí tímto způsobem mluvit, je to jednodušší a kratší.
To však není jediná příčina. Příslušný přístup má také nespornou heuristickou hodnotu. Proto řada geologů či klimatologů pracuje s hypotézou Gaia, i když jejím formulacím vlastně nevěří. Může však být výhodné pracovat s tím pojmem jako s metaforou, "jako by to tak bylo". Totéž pak platí i pro koncepci sobeckého genu – obrovskou heuristickou hodnotu neodarwinistické syntézy uznávají vesměs i její odpůrci.
V řadě případů může být samozřejmě uvažování o "účelovosti" naopak zavádějící. To platí např. tehdy, když se hovoří o antropickém principu, aniž se pojem přesně vymezí. Již v kosmologii je antropický princip chápán mnoha různými způsoby a mimo tuto vědu jsou pak z něj odvozené definice "účelovosti" vesměs velmi vágní…
Zdroj: Jared Diamond: Osudy lidských společností, Columbus, Praha, 2000
Jaroslav Flégr: Mechanismy mikroevoluce, skripta Přírodovědecké fakulty UK Praha
