Pokud budeme během dne/noci náhle ozářeni světlem určité intenzity, jak to na nás zapůsobí? Výsledky této operace jsou dosti důležité vzhledem k tomu, že by nám mohly umožnit snáze si řídit čas spánku a bdění. Určitý náznak odpovědí přitom dávají pokusy konané na poletuchách.
Poletucha, jakási okřídlená veverka, je živočichem nočním. Záblesk světla je pro ni tedy spíše impulsem ke spánku.
V prováděných pokusech byly poletuchy nejprve ponechané samy sobě, tj. v konstantních podmínkách. Jejich biorytmy začaly různě "ujíždět", v tuto chvíli není důležité, kterým směrem. Experimentátorka pak poletuchy v různých fázích jejich subjektivního cyklu vystavila větší světelné intenzitě (krátký, ale intenzivní záblesk apod.) a zjišťovala výsledky.
Poletuchy se nechaly zábleskem ovlivnit (ke spánku – pro ně záblesk znamenal počátek dne, tedy období odpočinku), pokud tento přišel přibližně do hodiny od jejich subjektivního začátku dne. V takových případech se jejich subjektivní čas přenastavil – "aha, tak den začíná právě teď, ne až za hodinu/už před hodinou, nějak jsem si to popletla".
Pokud však světlo přišlo jindy, poletucha se nenechala ovlivnit a dále fungovala ve svém vlastním rytmu – "paprsek sem, paprsek tam, já dobře vím, že teď je den/noc".
Z čehož by snad mohl vyplývat následující závěr použitelný i pro člověka: tím, že se nám současně s budíkem rozsvítí, tím, že budeme spát bez zatažené rolety, dokážeme docílit relativně bezbolestného vstávání, pokud budeme vstávat jen o něco málo dříve než obvykle. Těžko říct, jaký rozdíl je ještě přípustný pro člověka (tedy odpovídající hodině poletuchy), ale osobně se domnívám, že o mnoho více to rozhodně nebude :-).
(Zdroj: Ritchie R. Ward: Živé hodiny, Mladá fronta, Praha, 1980)
