Vědcům se nedávno podařilo zkřížit velblouda s lamou, ačkoliv oba druhy žily odděleně zřejmě po 10 milionů let. Člověka a šimpanze přitom dělí pouhých 6 milionů let. Jak dlouhá doba musí v průměru uplynout, než se dva druhy stanou navzájem nekřížitelnými?
Otázka je to velmi těžká. Předně jde samozřejmě o hodnotu průměrnou. Evoluce člověka probíhala velmi zrychleně, pravděpodobně díky silnému efektu hrdla lahve. V důsledku toho tak dnes lidé nejen nejsou křižitelní se šimpanzi, ale dokonce se spolu zřejmě nemísil ani moderní člověka a klasický neandrtálec – které přitom od sebe mohlo evolučně dělit nějakých 200 000 let. A aby paradoxů nebylo málo, poslední společný předek všech dnes žijících lidí žil přitom před cca 250 000 lety a dnešní lidstvo přesto netvoří samostatné druhy.
(Poznámka: Je ovšem možné, že mezi lidmi dnešního typu a neandrtálci mohlo propast tvořit nějaké "kulturní/rasové tabu", tedy hranice by byla spíše memetická než genetická. Na druhou stranu se zdá, že v posledním období výskytu neandrtálců se obě kultury začaly sobě podobat, tedy existovala zřejmě nějaká difúze. Přesto se však lidé a "klasičtí" neandrtálci spolu zřejmě ani tehdy nekřížili.)
Říci ale, že potřebná doba izolace, po které už dva druhy nejsou navzájem křížitelné, je "náhodná" a vlastně o ní nejde nic moc říci, nás zbavuje velmi lákavých metod. Pokud se evoluční biolog pokouší rekonstruovat fylogenetické stromy, každopádně předpokládá, že míra genetické odlišnosti mezi dvěma dnes žijícími druhy odpovídá i jejich evoluční vzdálenosti – existuje tedy něco jako střední rychlost mutací, střední odlišovací rychlost. Této koncepce bychom se jen neradi vzdali. Dokonce i míra evoluční blízkosti mezi námi a šimpanzem byla odhadnuta podle toho, nakolik se překrývají genetické mapy obou druhů.
Jak se zdá, míra genetické blízkosti ve smyslu společných genů nemusí ovšem tak docela korespondovat s křižitelností. Existují např. mutace, které zodpovídají za změnu imunitních vlastností organismu. V takových případech nebude možné plodné křížení, i kdyby si genomy byly jinak velmi podobné (asi jako u odmítání cizí tkáně). Křížení ve volné přírodě bude de facto zamezeno i tím, že nějaká mutace změní sociální chování/životní styl organismu.
Na jedné straně zde máme doklady zrychlené evoluce, na druhé straně pak fakt, že některé organismy se nezměnily mnoho milionů let. Zvlášť zajímavé je to v případě tzv. živých fosílií. Latimérie podivná je z hlediska fenotypu velmi blízká lalokoploutvým rybám, které obývaly devonské moře. Můžeme si na základě toho představit, že by byl současný druh křižitelný s prvohorním? Že by se křižitelnost uchovala přes půlmiliardy let?
Pokud organismus typu živé fosílie žil v prostředí, které nepřálo fenotypovým mutacím a preferovalo původní formu, potom se genom mohl také změnit jen málo. Snad…
Jaký názor máte vy?
