Psi jako potomci sociálně žijících vlků mají ve skupině podobně jako lidé „přirozenou hierarchii“, kdy kromě období konfliktu má každý jedinec určené místo na společenském žebříčku. Je-li nepřítomen vlk/pes alfa, roli šéfa přebírá vlk beta atd. Nicméně psi i vlci při lovu i jinak spolupracují.
Kočky vytvářejí hierarchii „nelogickou/nekonzistentní“. Může být, že kočka A má převahu nad B, B nad C a C nad A (i když jistá paralela existuje občas snad i u lidí, vládce, který je „doma“ pod pantoflem apod.). Hierarchie se navíc skoro stále znovu ověřuje.
Kočky i ve skupině fungují jako individualisté snažící se mít vlastní teritorium. Vedoucí kočka nepustí nikoho třeba na své místo ke spaní, naopak u psů teritorium patří smečce jako celku. Dominantní pes nemusí dávat svou převahu najevo tím, že zaujímá zvláštní místo, např. vyvýšené. Kočky mají tendenci, aby se poloha v hierarchii odrážela i přímo, bojují tedy spolu např. o místo na lednici.
U koček prakticky nenajdeme gesta, jimiž níže postavený jedinec uznává převahu šéfa, ani „usmiřující“ rituály.
Řada konfliktů mezi psy a kočkami plyne z toho, že každý druh má jiný jazyk těla, tj. měnění výrazů tváře (uší a čumáku), nakrčení těla a pozici/pohyby ocasu. Zatímco u psů je třeba vrtění ocasu ze strany na stranu gestem přátelským, u koček varovným.
Psi i kočky se mohou stát „bilingvními“ v tom smyslu, že u druhého druhu začnou chápat jeho vlastní gesta. Lepší schopnosti získat toto porozumění mají psi – což konec konců nejspíš souvisí s jejich větší schopností rozumět jazyku lidskému.
Zdroj: Stanley Coren: Co má pes na jazyku, Knižní klub 2001
Poznámka: Informace obsažené v této knize je třeba ovšem brát obezřetně (jsou zde popisovány např. značně výstřední teorie, že např. psa měl ochočeného již první Homo sapiens v Evropě a to byla výhoda proti neandrtálcům).
