Memetika je někdy kritizována jako obor, který není právě exaktní a obsahuje v sobě značnou dávku libovůle. Podívejme se však, jak jsou v memetice definovány evoluční strategie a jaká je vnitřní struktura memů…
Zatímco klasická genetika už příliš neřeší, z jakých jednotek jsou vlastně složeny geny (i když i zde existuje vnitřní struktura např. v podobě intronů a exonů), memetika rozlišuje v rámci memu nebo memového komplexu několik speciálních částí.
vnadidlo, lákadlo (bait)
je část memového komplexu (meme-complex), která slibuje hostiteli nějaký prospěch, obvykle mj. v souvislosti s dalším šířením memu. Bait totiž obvykle "zmocňuje" k dalšímu šíření komplexu, i když to nemusí být nikdy explicitně, výslovně řečeno. Tato část v memovém komplexu se někdy také označuje jako
reward (odměna)
Příkladem lákadla mohou být takové abstraktní pojmy, jako je vykoupení/spása, věčné štěstí, bezpečnost, prosperita nebo svoboda…
Z hlediska memetiky není přitom rozhodující, zda takové pojmy odpovídají realitě – mohou i nemusejí.
S vnadidlem úzce souvisí jiný příbuzný pojem,
háček, udička (hook)
Jde o část memového komplexu, která se přímo podílí na replikaci. Reprodukce bývá nejúčinnější, pokud není výslovně deklarována, ale vyplývá logicky z ostatních částí memového komplexu. Pokud jste například přesvědčeni, že pouze příslušníci jedné církve (memu) dojdou spásy, budete zřejmě příslušný mem předávat svým přátelům i tehdy, pokud náboženství žádnou misijní činnost samo o sobě nevyžaduje.
Infekční strategie memů:
Mem je definován především jako psychická jednotka schopná reprodukce. Mem tedy ze své podstaty musí být infekční, musí nějakým způsobem “fenotypově” ovlivňovat chování jedince a kódovat nějakou informaci – minimálně své další šíření (analogicky takhle v biologickém světě fungují některé viroidy, které nekódují nic jiného než samy sebe). Veškeré nějak přenášené znalosti a informace tak můžeme označit za memy.
Za infekční strategii je zpravidla zodpovědná část memového komplexu označovaná jako “bait”.
Infekce memem může být aktivní nebo neaktivní. Kdo je v tuto chvíli infikován neaktivně, memy nešíří dál (obdoba bacilonosičů v klasické imunologii). Aktivní infekce nutí k dalšímu šíření. Zvlášť aktivní šiřitelé memů se označují jako
memboti
a
memoidé.
Memboti (analogie slova robot) jsou lidé, kteří celý svůj život věnují propagaci určitého memu. Vzhledem ke konkurenci v rámci příslušných společenství zpravidla ti neextrémnější z nich zaujímají vedoucí místa v příslušných komunitách.
Memoid je pak člověk, u kterého šíření memu již přímo negativně ovlivňuje biologické funkce — např. terorista, který se sám při útoku vyhodí do povětří.
Kdo je vystaven účinkům memu, ale nezapamatuje si ho, není infikován. Pravda ale je, že hostitel může být infikován a dokonce mem dál šířit, aniž si je toho vlastně vědom. Tímto způsobem se přenášejí např. sociální konvence, určitá gesta apod.
Druhy infekčních strategií
Je dobré si uvědomit, že memová infekce není zdaleka totožná s nějakou vírou (náboženskou, politickou apod.). Memy spojené s vírou jsou pouze jednou z variant. Strategie šířit se tímto způsobem není jediná. Nikdo “nevěří” vtipu, melodii nebo asociačnímu vztahu…
Memy používají různou infekční strategii – věřit, vzbuzovat úsměv, produkovat určité emoce (hudba), možnost něco vyjádřit stručně/hutně a lehce to opakovat (slogan, heslo).
Některé infekční strategie se označují jako
Zločinec versus oběť (Villain vs victim – také známo jako Us-and-Them strategie).
Tato strategie staví hostitele do role oběti (příklad: buržoazie vykořisťuje nás, dělníky) a může mít silně toxické účinky jak na hostitele, tak i na společnost jako celek. Jinými častými infekčními strategiemi jsou například
Strach ze smrti
nebo
Pocit komunity.
Zajímavou variantou šíření memu jsou
Mimikry
V tomto případě mem využívá pro své rozšíření podobnost s některým již rozšířeným memem. Může se jednat o podobná slova, ale i o pseudosměry – pseudověda (ufologie), pseudorevolucionářství apod.
