Slyšíte reklamní slogan, přijde vám úděsný, ale prostě ho nemůžete dostat z hlavy a dokonce ho někomu zopakujete, jen abyste se té hrůzy zbavili? Začnete se drbat na nose stejným způsobem jako váš šéf? Uvěřili jste právě potulnému kazateli či naopak cítíte potřebu naučit celé lidstvo řešit diferenciální rovnice? Už se nemůžete dočkat, jak budete svým známým vyprávět onu nejnovější historku, ano, právě tu, v níž jste potkali svého dvojníka? Byli jste nakaženi memem, tak je to! [Souhrnný článek o memetice, který se objevil v časopise Internet]
Memem není to, co na vás sedne a nechá bez odezvy. Potřebuje, abyste vy onu věc reprodukovali dál. Kazatelé, kteří vyhrožují peklem, jsou pro memy jen jedním z možných mechanismů šíření. Memu nemusíte ani sami věřit, můžete ho reprodukovat "jen tak", pro vlastní radost — vaše nejoblíbenější historky jsou možná z dobré poloviny vymyšlené. Můžete šířit motiv z rozhovoru nedobrovolně vyslechlého v přecpaném autobuse a své vyprávění doprovázet jízlivým komentářem o nebývalé stupiditě spolucestujících – nic memu nevadí, že ho pomlouváte, stále ho tím totiž šíříte.
K replikaci tedy může vést i mechanimus, v rámci kterého se vám něco tak hnusí, že se o to musíte podělit. Ba dokonce, jako v případě šíření určitého gesta, si ani nemusíte vůbec být vědomí toho, že něco šíříte a infikujete své okolí — konec konců, odklepnutí počítačového viru přišlého e-mailem je něčím podobně nevědomým.
Pokud si tedy mem definujeme jako určitou odrůdu informace, je jasné, že ve společností označované jako informační jsou právě memy čímsi velmi podstatným. Terorismus může sice provázet infekce antraxem, ale v první řadě musí dojít k infekci myšlenkové, tj. k nasazení ideologie do něčí hlavy.
Právě mentální infekce budou podle všeho hlavním problémem první poloviny tohoto století (http://ui.fpf.slu.cz/persons/Kelemen/hudba.htm). Nákazu přitom nezničíte prostě tím, že odstraníte jejího původního nositele. Pokud se škodlivá informace šíří velmi rychle, nemusí jí ani vadit, že vykazuje destruktivní účinky na své nositele. Světem mohou probublávat i jevy vysloveně sebevražedné: Jestliže dříve, než se vrhnete z mostu, dokážete přesvědčit více než jednoho člověka o tom, že váš záměr je fakt dobrý nápad, mem se bude šířit: asi jako když pes umírající na vzteklinu ještě v posledním tažení stačí pokousat skupinu kolemjdoucích nešťastníků. A protože masmédia jsou dnes všudypřítomná a jejich orientace dobře známá, není se příliš co divit, že i memy jednoznačně sebedestruktivní mohou slavit pré.
Sebedestruktivní memy můžeme označit jako autotoxické. Osoby, které se nacházejí pod vlivem destruktivního memu, pak nazýváme memoidy nebo memboty (paralela se slovem robot). Takto postižení jedinci jsou v zájmu memu klidně ochotni obětovat i svůj život, dokonce tak učiní rádi. To lze pokládat za vcelku neškodnou výstřednost, důvodem k určitým obavám z podobně orientovaných osob je však bezesporu fakt, že tito lidé začasté obětují přednostně život někoho jiného. To se v dnešní době všemožných svatých válek jeví být poměrně aktuálním problémem.
Řekli jsme si už, že memy vykazují různé metody šíření. Používané prostředky souvisejí s vnitřní strukturou memů. Když ptáčka lapají, dobře mu zpívají: Proto je mem obvykle vybaven něčím na způsob udičky, která vás přiměje jej spolknout. V případě počítačového viru může jít například o text I love you. U sekty se bude jednat o příslib věčné spásy.
Další složkou memu je něco, co vás přiměje jej dále šířit. Může jít opět o slib nesmrtelnosti, v případě počítačového viru se pak celý proces již spustí automaticky. Šíření memu může být vyjadřováno i poměrně lstivě. Například nebude přímo požadováno, ale vyplyne z kontextu: Pokud jste přesvědčeni, že pouze věřící ve Velkého Zeleného Křečopažouta (to na paměť nedávno zemřelého Douglase Adamse a jeho Stopařova průvodce po Galaxii – vysvětlení jména tohoto Stvořitele všehomíra viz např. http://www.mlp.cz/space/vlkf/stopar/2-Restaur.htm) dojdou spásy, budete se zřejmě snažit na víru obrátit všechny lidi, na nichž vám alespoň trochu záleží. Křečopažoutí sekta to po vás nemusí ani nějak deklarativně požadovat.
A konečně, memy soupeří o omezené zdroje (ať už je jimi lidský mozek nebo strojový čas počítače). Pokud vás jednou nějaký mem infikoval, měl by zabránit, aby příslušnou niku zabrala konkurence. Tuto aktivitu pak zastane tzv. imunomem, tedy část odpovídající obranným mechanismům našeho organismu. Pokud slyšíte názor, který je pro vaši stávající memové pány nepřijatelný, imunomem může vyvolat alergickou reakci, při které určitý názor zvracíte až fyzicky. Eventuálně se díky imunomemu můžete v určitých okamžicích tvářit, jako byste nic neslyšeli – a v jistém, tedy memetickém ohledu, opravdu nic neuslyšíte. Nákaza novým memem je vlastně souboj mezi jeho udičkou a starým imunomemem.
Co je vlastně mem?
Mem je tedy něco jako informační gen. Nejde ostatně o první paralelu mezi biologickým a počítačovým světem. Publicisté psali dávno o počítačových virech. K vlastnostem viru, ať už jde o biologickou či počítačovou mutaci, patří především to, že se nějak šíří, kopíruje. Virus dokonce ani nemusí dělat nic jiného, jde mu pouze o sebe a o své vlastní kopie. Strukturu tohoto typu často označujeme ještě jiným slovem: sobecký replikátor. Právě tento termín je pro genetiku i evoluční biologii klíčový. Na základě teorie sobeckých replikátorů vymysleli potom první sociobiologové (výklad viz např. http://education.yahoo.com/search/be?lb=t&p=url%3As/sociobiology, výraz sociobiologie pochází ze stejnojmenné Wilsonovy knihy, ovšem dnes se již příliš nepoužívá, poněvadž získal, ať už právem či neprávem, příchuť sociálního inženýrství: proto se spíše hovoří např.o evoluční psychologii) teorii, že za veškerým lidských chováním je třeba hledat zájem nějaké sobecké sebereplikující se entity.
Asi nejznámějším replikátorem je dnes DNA. Pokud vložíte vlákno deoxyribonukleové kyseliny do roztoku jejích jednotlivých součástek, vytvoří se časem kopie. Jestliže pomineme všechny související peripetie (účast enzymů na replikaci apod.), právě tímto způsobem dochází k rozmnožování i růstu živých organismů.
Evolucionistům z toho původně vyšel závěr, že celá lidská kultura, umění a věda je čímsi na způsob transformované sexuality, dílo sobeckých genů lačnících po co největší replikaci. Názor vyvolával pobouření i údiv. Zavánělo to všechno Freudem, nicméně zde existovaly podstatné rozdíly. Například žádný oidipáček: Podle teorie sobeckého genu je váš otec jedna z posledních bytostí, kterých byste se měli chtít zbavit, protože vlastní polovinu vašich genů — tedy úplně stejně jako vaši přímí sourozenci a potomci. Rovněž touha po matce nemá genetické opodstatnění. Evoluční psychologie se tedy s klasickou psychoanalýzou dostala ihned do sporu.
Nicméně, osud obou oborů byl podobný. Stejně jako Freud svou sexuální koncepcí vyvolal nesouhlasnou polemiku Junga či Adlera, první sociobiologové byli zase posléze ve svých představách revidováni novým odvětvím: memetikou. Ukázalo se, že jevy vykazující složitost lidské kultury jsou přece jen poněkud mnohovrstevnatější.
Memetický pohled
Memetika tvrdí ve shodě s evoluční psychologií (sociobiologií, koncepcí sobeckého genu…), že za vším je třeba hledat replikátory. Nicméně se neomezuje pouze na geny, ale zavádí jako další sebereplikující se entitu právě memy.
Proč ne? Není přece žádný důvod, aby DNA měla na replikaci nějaký monopol. Předpokládá se, že už před DNA mohla být oním prvotním replikátorem RNA (detaily, proč mohl existoval RNA svět) a ještě před ní dokonce jakési jílovité částečky, které rovněž vykazují náznaky dědičnosti.
V memetice hodně pracuje s teorií infekce. Zastánci uvádějí, že tato věda vychází nejen z genetiky, ale také z imunologie, lingvistiky, sémantiky, epidemiologie a psychologie. Velmi dovedně tak kombinuje poznatky a metody přírodních i humanitních věd. Odpůrci memetiky ovšem namítají, že spíše než o vědu se v tomto případě jedná o bezbřehé blábolení určené na alkoholem zaplavené intelektuální večírky ("coctail-party science").
Aby byla memetika exaktní vědou, mělo by se ovšem pokud možno jednoznačně definovat, co ten mem přesně je. V úvodu článku jsme se přitom omezili spíše na definici výčtem — vtip, náboženství, ideologie, vědecká teorie, gesto, melodie, slovní spojení, počítačový virus… Potíž je především s definicí "úrovně" memu. Co je základní jednotkou systému, celá píseň nebo jen tři tóny? Celý náboženský systém nebo jedna jeho konkrétní představa či symbol?
A co je vůbec takový mem z hlediska své hmotné podstaty? Nějaké složení neuronů v mozku? Zaplněná počítačová paměť či titulní stránka celostátně vycházející deníku? Ano i ne, všechno to jsou totiž spíše příslušné nosiče. Vnucuje se představa, že mem je ještě něčím jiným, jakoby nehmotným (byť bez toho nosiče se neobejde).
Uveďme příklad: spící mem je takový, který v danou chvíli nemá žádného hostitele. Do této kategorie může patřit třeba starověké písmo, jehož znalost upadla v zapomnění. Pokud ho však archeologové vyluští, mem rázem ožije.
Podstatou memu není tedy ani tak faktický nosič ("papír"), ale spíše přítomnost někoho, kdo onen "dopis-text" přečte. Je vlastně jedno, na jakém konkrétním papíře je přitom dopis napsán. Pojem mem tak dobře koresponduje s naukou o významu a internpretaci — s hermeneutikou (např. http://virtualni.institut.cz/bio_hi/Me_texty/narativita.htm). Jenže tady se už potácíme jen tak tak na hranici exaktní vědy a zřejmě si vykoledujeme označení za mystiky (ne že by to muselo nutně vadit :-)).
Pokud se problému vyhneme tím, že řekneme, že mem je prostě to, co se replikuje, můžeme být zase snadno obviněni z definice kruhem. A navíc: na rozdíl od genu, který se replikuje se slušnou dávkou přesnosti, v případě memu dojde prakticky při každém přenosu ještě k nějaké mutaci – málokdy předáte přesně stejné gesto či úplně totožnou melodii. Mnohdy by spíše než o kopírování bylo rovnou namístě hovořit o imitaci a celý problém se ještě více zamotává.
Je tedy memetika nějakou pochybnou pavědou, v nejlepším případě vykonstruovanou metaforou? Přitom paradoxně Richard Dawkins i první tuzemský popularizátor František Koukolík, stejně jako třeba další memetik Marwin Minsky patří ke členům skeptických organizací (např. http://sisyfos.hyperlink.cz/sisyfos/).
Problém je ovšem ještě složitější. Možná to není obecně známo, ale "exaktní" genetika je na tom trochu podobně – a za pavědu byla přitom naposledy označena ve stalinském Rusku. Existuje totiž velké množství definic genu, vesměs značně mlhavých. Když Richard Dawkins hovoří o sobeckém genu, má vlastně na mysli alelu (sobecká alela však nezní tak mediálně :-)). Gen se někdy definuje jako úsek DNA, který kóduje nějaký protein. Jenže: podobně jako u memu je i zde otázka úrovně: co je vlastní gen, co už je vyšší jednotka (genový komplex apod.). Alternativní definice tvrdí, že gen je takový úsek DNA, který není rozbourán při rekombinaci typu crossing over (vzpomeňte si na středoškolskou výuku biologie nebo zkuste http://www.maturity.cz/toISO2/biologie/rozmnozovani_bunek.htm :-)). Pojem někdy se překrývající s genem je také cistron. Navíc, jak ukázalo nedávné vyluštění lidského genomu, v naší DNA je velké množství různých podivných struktur, zmutované smetí stejně jako úseky, které do našeho kódu vnesly různí paraziti typu virů. V posledním ohledu je občas kritizováno jako jednostranné i samotné spojení genu s úsekem DNA – zjednodušeně řečeno, DNA je podle těchto představ prostě jen molekulárním fenotypem a vlastní informační kód je ještě čímsi abstraktnějším (opět: jakoby nehmotným :-)). Gen není ničím, co by šlo vážit. Jak praví článek Jana Zrzavého v časopise Vesmír, "gen je informace, gen není věc" (http://www.cts.cuni.cz/vesmir/02_98/067.htm). Zase zde tedy máme paralelu s motivem dopisu a textu. Dost genetiky, chtěl jsem jen ukázat, že mem je prostě bratříček genu i v tom, že přesně nevíme, jaká je jeho podstata :-).
Historie memetiky v Čechách
K memetice si český čtenář mohl poprvé přičichnout zřejmě díky popularizačním knihám Stanislava Koukolíka (původem neuropatologa, souvislost této autorovy profese s memy je však nejspíš náhodná :-)). Dalším příspěvkem bylo české vydání Dawkinsova bestselleru Sobecký gen (http://www.world-of-dawkins.com/), kde byly již memy uvedeny na scénu v plné kráse. O memetice se zmiňují i práce spadající řekněme do alternativní biologie, z nichž asi největší pozornost vzbudila publikace Antona Markoše Tajemství hladiny (ftp://vesmir.msu.cas.cz/knihy/Tajemstvi_hladiny/cela_kniha/). Knihou až kultovní, která se zabývá výlučně memetikou, je pak Meme machine od Susan Blackmorové, kterou pod názvem Teorie memů (http://www.studovna.cz/pkniha.asp?Csl=7980), nedávno vydalo nakladatelství Portál (http://www.portal.cz). K relativně známým zahraničním tištěným publikacím patří ještě např. Virus of the Mind (na Amazonu na http://www.amazon.com/exec/obidos/ASIN/0963600117/memecentral/107-5907165-0795733), z významnějších memetiků se sluší zmínit např. filosofa Daniela Dennetha a Roberta Aungera (kniha "Darwinizin culture: The status of memetics of a science"). Minimálně úsměvné jsou i názvy dalších titulů (Media Virus, Cultural Software apod.). Anglických centrál existuje celá řada, např. www.memecentral.com, nebo se prostě zkuste proklikat přes záplavu pavučin na Yahoo (http://dir.yahoo.com/Social_Science/Psychology/Branches/Social_Psychology/Memetics/). Jako perličku lze uvést i stránku Church of Virus (http://virus.lucifer.com/).
Memy a my
Richard Dawkins prohlásil, že každý replikátor se stává centrem silového pole, které zahrnuje celý vesmír. Je to opět spíše metafora než definice, z níž bychom mohli vyvozovat nějakou matematickou podobu silových zákonů podobných třeba těm gravitačním.
Nicméně nás to přivádí k následující otázce: Co mají memy společného s námi, kým jsme v jejich silovém poli my sami? Těžko říct, odpověď závisí především na tom, co si myslíte o duši či svobodné vůli. Pokud každopádně replikační teorii zformulujeme natvrdo, vyjde nám, že jsme pouhé prostředky, které si replikátory (geny, memy…) vytvořily, aby se mohly snáze šířit. Vlastně jakoby ani nejsme, vůbec neexistujeme (viz doslov k Teorii memů na http://www.studovna.cz/studovna/ukazka/uka7980_1.asp).
Takový závěr je však minimálně v rozporu s naší každodenní zkušeností. Osobně pokládám řešení tohoto problému nejen za největší slabinu knihy Teorie memů, ale za potíž celé memetiky vůbec. Autorka se v závěru knihy snaží na základě popření naší individuality propagovat jakési depersonalizační meditační techniky. Sklouzne k jazyku pouťových guruů, televizních pseudomystiků či námezdních psychoterapeutů a zaplaví nás frázemi "život v přítomnosti", "odbourání falešného já", "věnovat všemu stejnou pozornost", "nechat rozhodnutí vznikat samovolně" apod. Přijmeme-li však nabídnutou logiku důsledně, jak ovšem mohou ve světě "nic než memy/geny" nějaká lidská rozhodnutí vůbec vznikat samovolně, tedy jinak, než zas jen prostřednictvím memů? Závěrečná filosoficky laděná část je tedy alespoň mnou osobně pokládána za nejslabší z celé knihy.
Mimochodem: objevitel memetiky Richard Dawkins se domnívá něco jiného. Podle něj nemusíme být žádnými otroky genů ani memů a můžeme se sobeckým replikátorům vzbouřit. Ono je to stejně dosti paradoxní: Je velmi příjemné sdělit kolegovi, který právě "chytil" nějaký nám nepříjemný mem, že se stal obětí agresivní psychické infekce. Sotva si to však budeme myslet sami o sobě. O tom, že ego/vědomí/duše je nadbytečným konstruktem, totiž s oblibou přesvědčujeme především ty druhé. Pouhým konstruktem je přece jejich duše, rozhodně ne ta naše :-).
Blackmorová ukazuje, jak lze prostřednictvím evoluční teorie objasnit i šíření memů nepravdivých (představa o únosu mimozemšťany apod.). Vztah memů k jejich vnitřní, "objektivní" pravdivosti je vůbec velmi zajímavý – už jen proto, že za memy lze totiž nakonec prohlásit i vědecké teorie. Ba co víc: s memy by nějak mohl souviset i požadavek reprodukovatelnosti výsledků, který vlastně vede opět ke kopírování. A za každým kopírováním hledejte sobecký replikátor…
Magie replikátorů
Pojďme na závěr ukázat některé čarovné lektvary z kotlíku skutečné replikační magie.
Většině lidí je příjemný sex (geny, které kódovaly opačné pocity, měly logicky jen malou šanci se přenést do další generace). Rovněž memy nás uzpůsobily tak, aby nám jejich šíření bylo příjemné. Tudíž se nám bude srdce tetelit blahem třeba při vyprávění smyšlených historek. Znáte také ten pocit? Příslušné memy jsou spokojeny rovněž. 
Ve chvíli, kdy se objevily memy, získaly ovšem replikátory mnohem dokonalejší prostředky přenosu, než kterými disponovaly klasické geny. Memy mohou nyní mezi svými hostiteli přeskakovat téměř libovolně. Zatímco vaše geny předáte pouze vlastním dětem, memy to mají mnohem jednodušší. Tak může mem pro celibát (na rozdíl od genu pro celibát) přežít naopak velmi dobře – jeho přenašeči totiž nemusejí ztrácet čas péčí o vlastní potomstvo a věnují se cele šíření příslušné myšlenky.
Nějak podobně fungují všechny memy, kterými jsme se nakazili až v pozdějším věku a snáze je tedy předáme "do pléna" než potomkům. Jak uvádí Jan Zrzavý v kouzelném doslovu k českému vydání Teorie memů, znalost řešení diferenciálních rovnic nás dokonce jakýmsi způsobem desexualizuje (http://www.inzine.cz/clanok.asp?id_clanok=996).
Memy tedy nejen představují analogii genů, ale mohou působit i proti genům (tedy vlastně souboj dvou typů sobeckých replikátorů). Kromě střetu v případě celibátu a diferenciálních rovnic uvádí Susan Blackmorová i zajímavou, byť značně divokou hypotézu, že totiž vyhynutí neandrtálců mohlo souviset s jejich přerostlým mozkem (který byl větší než v případě dnešního člověka – nápad Blackmorové legračně kontrastuje s představou klasické darwinovské biologie, podle které byl velký lidský mozek samozřejmě evoluční výhodou).
V tvrdě postavené variantě evolučních teorií hledejte replikátory skutečně za vším. Příjemnost polibku je samozřejmě dána tím, že nás přeprogramovaly příslušné mikroorganismy, které se touto cestou přenášejí (asi jako se jiné přenášejí díky tomu, že nás nutí ke kašli). .
Aby ovšem náš pohled na memy nebyl jednostranně negativní: nenechat se infikovat memy nepříjemnými neznamená, že si nemůžeme vychutnat myšlenky příjemné. Mem nám nemusí splývat jen s jakýmsi psychickým virem, manipulací a oblblostí, ale můžeme jej stejně tak pokládat i za zdroj kreativity, za průvodní jev vědecké či umělecké tvorby. Kvůli memům není třeba hned sahat k depersonalizačním "vyčišťovacím" technikám, můžete se jimi přece také dobře pobavit a obohatit svůj život. Můžete některé memy, s nimiž se vědomě ztotožníte či sami vymyslíte, také (opět vědomě) šířit. I když každá světská sláva je v posledku polní tráva (a na hrob vám/nám napíší sic transit gloria mundi), naše myšlenky jsou bezpochyby trvanlivějším produktem než nějaká genetická výbava.
Za mem lze v konečném důsledku možno považovat i samotnou teorii o memech :-). Například autor tohoto článku píše o celé tematice jednu stať za druhou, propaguje teorii podoben ve svém svatém zápalu jehovistickému kazateli a je tedy podle definice infikován zvlášť důkladně. Nebo by to snad mohlo být ještě nějak jinak?
Zkrácená verze tohoto článku vyšla v ledovovém vydání časopisu Internet (http://www.inetmag.cz). Děkujeme redakci Internetu za svolení publikovat tento text také na serveru Science World.
