Homosexualita je z evolučního hlediska divná – přece nijak nepřispívá k šíření genů příslušného jedince. Samozřejmě, že divného chování kolem sebe pozorujeme spoustu, někdo se zabývá evoluční biologií, někdo tluče hlavou do zdi, což také nejsou činnosti, které by genům (bezprostředně) prospívaly. Vzniknout a zase zaniknout může cokoliv, nicméně na to je homosexualita příliš častá, u lidí i u jiných živočichů.
U člověka se její výskyt někdy vysvětluje genem, který současně zvyšuje plodnost žen (viz např. článek Hledání genetických příčin mužské homosexuality). Jak je tomu ale jinde? New Scientist se podrobně zabývá homosexuálním chováním; všímá si ovšem homosexuality nevýhradní. Nicméně i tak, páření se s jedincem stejného pohlaví stojí čas/zdroje. Několik mechanismů je již známo. U některých ptáků homosexuální pár dominuje nad těmi heterosexuálními, dva samci šikanují zbytek hejna. Samičky jsou přitahovány k dominantním samcům, byť třeba jen na zálety – výsledně se tyto geny šíří. U bonobů se zase uvádí, že homosexualita slouží jako prostředek k tlumení sociálních konfliktů; je to „levnější“ než spor řešit rvačkou.
New Scientist však analyzuje i celou řadu případů u jiných živočichů a staví proti sobě několik konkurenčních teorií (jistě může někde platit jedna, jinde jiná). Tak například: homosexualita může sloužit jako nástroj sociální dominance jednoho jedince nad jiným, jedná se spíše o snahu toho druhého poškodit (nechutnou asociací z lidského světa by byly věznice). Může být, ale proč to pak raději neřešit pokousáním? Zde vstupuje do hry další možnost, „infekční“ teorie. Jedinec přenese na druhého své pohlavní buňky a až se ten druhý bude „normálně“ heterosexuálně pářit, může být otcem dokonce původní násilník. Třetí teorie pak dokonce říká, že jedinci tímto způsobem získávají (první? viz „homosexuální pedofílie“ ve starověkém Řecku) sexuální zkušenosti, které je posléze nějak zvýhodní při pozdějším heterosexuálním kontaktu. U nějakých hmyzáků škodících na mouce („red flour beetles“) se ukázalo, že nejspíš platí „infekční“ varianta – potomky zanechali dokonce i hmyzáci, kteří se nikdy nepářili se samičkami, naopak poslední verze propadla.
Některé výskyty se vysvětlují i „omylem“, třeba nesprávným rozpoznáváním příslušníků obou pohlaví (může být třeba i důsledek toho, když je zvíře v zoo vyrůstá pouze mezi jedinci svého pohlaví). To nakonec může být i strategie: v rojích sarančat se spolu jedinci mohou buď pářit, nebo se navzájem žrát. Pokud dokáže saranče předstírat tu jedno, tu druhé pohlaví, vyhne se s větší pravděpodobností sežrání. Jiná strategie: jedinec předstírá, že je samička a podstoupí sexuální akt s dominantním samcem, aby pronikl do jeho harému. Vlastně tohle spíše než homosexualitě trochu odpovídá transvestismu :-). Analogicky lze konkurenčního jedince poškodit i tím, že při páření s domnělým příslušníkem opačného pohlaví vyjde jeho genetický materiál naprázdno (viz článek Kuriozity sexuální konkurence).
Podrobnosti a řadu dalších příkladů a výkladů uvádí New Scientist.
Nakonec se ukazuje, že homosexualita nejen vyžaduje výklad, ale na druhou stranu může představovat i aktivní sílu, která evoluci posouvá určitým směrem…
