Adolf Portmann vnesl do biologického myšlení představy, které se příliš neshodují se současným důrazem na molekulární genetiku. Podle něj disponují živé organismy takovými vlastnostmi,jako je například potřeba sebeprezentace či estetický smysl.
V rámci Portmannova myšlení se pak snadno vysvětlují takové jevy, jaké je pestré zabarvení viditelných částí povrchů těl a naopak absence barvy tam, kde by nebyla vnímána (ačkoliv protiargument zde může znít, že jasné zbarvení mají mnohdy i hlubinné ryby, u nichž to nikdo "neocení"). Portmann se také podrobně zabýval průhlednými organismy. Zjistil, že nesymetrická část vnitřností je obvykle "zabalena" do jakéhosi neprůhledného vaku, takže živočich posléze působí souměrněji, jako by se chtěl líbit (vnější pravolevá symetrie a vnitřní asymetrie většiny živočichů je vůbec velmi zajímavým jevem).
Portmann strávil většinu svého života jako pedagog ve švýcarské Basileji. Po jeho smrti v roce 1982 bylo však jeho pojetí biologie na ústupu, protože se nikdy neprosadilo v anglosaském světě. Portmannově pověsti v určité části vědeckého světa příliš neprospěl ani jeho vztah k dílu Carla Gustava Junga (v Jungově okolí se ovšem pohybovala i řada jiných vědců, především kvantových fyziků).
Je spíše věcí vkusu, zda budeme Portmannovo nazírání na biologii pokládat spíše za kuriozitu, a nebo zda nám naopak jeho opuštění přijde jaksi "ochuzující". Portmann samozřejmě nijak nepopíral platnost koncepce sobeckých genů a přírodního výběru, spíše se snažil tuto představu doplnit o další mechanismy.
Rozdíl byl i v úhlu pohledu: Na rozdíl od genetiky, zkoumající jaksi "svět za světem", neviditelnou stránku skutečnosti, byl pro toto pojetí biologie rozhodující svět jevů, tedy organismy jako takové.
Zdroj: Stanislav Komárek: Hlavou dolů, Vesmír, Praha, 1999
