Jako malý knižní tip přinášíme dnes informaci o knize J. M. W. Slacka "O vejcích a vědcích". Autor v ní popisuje, jak vlastně funguje současná věda, v tomto konkrétním případě vývojová biologie.
Protože se jedná o obor sice experimentální, nikoliv však terénní, většina práce samozřejmě probíhá v laboratoři. Vlastně je to ale ještě o něco složitější, protože vědec nedělá dnes zdaleka jenom vědu.
Slack svěží formou popisuje, že vědecké místo znamená také úsilí se sháněním té dobré laboratoře a kvalitních spolupracovníků, otázku grantů či potřebu publikovat v těch dobrých (samozřejmě vědeckých) časopisech. Dojde i na další kapitoly ze života vědce, dokonce i na pár skutečných objevů a něco málo biologie :-). Vědci jsou na jednu stranu vylíčeni jako lidé s lidskými ctnostmi i nectnostmi, kteří jezdí po symposiiích, protože se přitom někam podívají, zdarma najedí na recepcích a občas se dostanou i k nějakému dalšímu hříchu – autor však sympaticky nejde ve šlépějích některých postmoderních filosofů, kteří by na tomto základě rádi zpochybnili platnost vědeckého poznání jako takového.
Slack si neodpouští několik povzdechů nad úspornými opatřeními, které postihly britskou vědu v době vlády konzervativců. Taktéž vysvětluje iracionální předsudky nedostatečně informované veřejnosti proti vědě (geneticky upravené organismy, klonování, radioaktivita, pokusy na zvířatech – směšný vyznívá v tomto ohledu především popis paniky po černobylské havárii, kdy v Británii byla vyšší radioaktivita uvnitř domů než venku, tj. způsobená výbuchem). Naproti tomu za iracionální hysterii nepokládá kauzu BSE – ačkoliv správně uvádí, že dosud není žádný důkaz o přenosu nemoci šílených krav na člověka následkem konzumace kontaminovaného masa, přesto tvrdí, že s konzumací hovězího v důsledku aféry přestala i řada vzdělaných biologů.
České poměry se od amerických či britských přece jen ještě v něčem liší (vybavení laboratoří, ne tak časté časové omezení úvazků, menší podíl grantových peněz na práci vědce, systém akademických hodností apod.). Tyto rozdíly v poznámkách velice pečlivě rozebírá překladatelka Fatima Cvrčková – i její další poznámky jsou velmi přínosné.
Poznámka číslo 1: Hned v úvodu autor uvádí, že největší radosti skutečného vědce je, pokud jej všichni nechají na pokoji v jeho laboratoři. Vědci nemívají příliš mnoho sociálních dovedností (jeden Slackův student/asistent se dokonce vyjádřil, že se cítí spřízněn především s kanadskými vlky). Když se jistý Slackův kolega náhle stane hovorným, je tedy jasné, že něco není v pořádku. To nemůže dobře skončit, a také neskončí – následuje brzký odvoz do blázince. Podobných humorných vsuvek je v knize více, Slack např.popisuje, jak se se svou biochemicky orientovanou profesí málem stal šéfem jisté katedry anatomie.
Poznámka číslo 2: Kniha je o vývojové biologii, tj. o ontogenezi a embryogenezi, nikoliv o podstatně populárnější teorii evoluční (byť i v češtině lze narazit na lehce matoucí spojení "Darwinova vývojová teorie"). Tj. setkáme se zde spíše s ektodermem a mezodermem než s úvahami o tom, co se dělo v kambriu (i když i na evoluci dojde, především z hlediska zkoumání homologie různých živočišných orgánů).
Text je přece jenom poměrně náročný a budou ho číst přece jen spíše lidé, kteří již s vědou mají co do činění. Pak je ale, obávám se, např. stížnost na iracionální reakce veřejnosti tak trochu propagandou ve vlastních řadách.
Ale to je pouze námitka na okraj, jinak jde o velice příjemné čtení.
(J. M. W. Slack: O vejcích a vědcích, Paseka, Praha, 2001, překlad Fatima Cvrčková)
