Nejprve k použité terminologii. A. David Redish, Adam Steiner a jejich kolegové myslí lítostí (regret) nikoliv smutek nebo bolest, ale zápornou emoci vyplývající z vědomí vlastní chyby – dalo by se tedy říct i vina, ale to je zase spojeno s představou nějakého etického problému, což není tento případ. Lítost zde míněná není ale ani totožná se zklamáním (disappointment) – že věci dopadnou jinak, než jsme doufali, se stává, pak si to ale nevyčítáme sami sobě.
V rámci experimentu krysy řešily, jak dlouho vydrží čekat na dávku určité potravy. Různá zvířata měla různé chutě a různé preference. Po jejich stanovení se pak začalo hrát o to, zda se vyplatí čekat u jednoho zdroje nebo se spíše přesunut jinam. Působí to celé poněkud komplikovaně, krysy nicméně v určitých chvílích chápaly, že udělaly chybu (vzhledem ke svým preferencím). Emoce lítosti byla navíc u krys podobně jako u člověka spojena se zvýšenou aktivací orbifrontální kúry.
Podle autorů bychom se na základě podobně konstruovaných experimentů mohli lépe vyznat i v tom, co se děje v lidském mozku. Jinak vnímáme, je-li je nezdar výsledkem naší chyby, náhody nebo „nespravedlnosti“ (ačkoliv samozřejmě si v tomto máme tendenci leccos namlouvat a mnohdy navíc jednotlivé verze od sebe těžko objektivně odlišit).
Výsledky byly publikovány v Nature Neuroscience.
Zdroj: Phys.org
