(pokračování včerejšího úryvku)
Nedávný, pečlivě provedený přehled nástrojů a vzorců chování uvádí 39 položek, jež byly zaznamenány u některých (tedy ne u všech) šimpanzích populací, a lze je proto obecně pokládat za znaky definující kulturu. Kromě nám již dobře známých hůlek a kamenů sem patří i jakési „libůstky“, které se omezují pouze na určité populace. Např. poněkud zvláštní způsob vzájemné péče o srst zaznamenaný pouze ve čtyřech ze sedmi pozorovaných lokalit. Dva šimpanzi se usadí čelem k sobě, pozvednou jednu paži a zápěstí si o sebe opřou – poté se druhou rukou pustí do probírání srsti na předloktí. Tyto šetrné projevy vzájemné péče jsou zajímavé především proto, že zřejmě patří ke zvyklostem, jimiž se vyznačují pouze některá šimpanzí společenství (např. populace v Mahale či Kibale ve východní Africe), zatímco v jiných oblastech (např. v Gombe a Budongo) ji šimpanzi vůbec neznají, ačkoli žijí poměrně blízko.
Mohli bychom v nich spatřovat jakousi analogii k odlišným způsobům, jimiž na sebe lidé ukazují: někteří (jako např. většina Evropanů) označí svou hruď, jiní (např. Japonci) nos. Nemálo překvapivé jsou rozdíly, když na sebe dva lidé kynou: na severu Evropy tak činí s dlaní vzhůru, zatímco u obyvatel jižní Evropy a Afriky dlaň směřuje dolů. Jelikož bychom zmíněné návyky bez nejmenšího zaváhání zařadili mezi aspekty, jimiž se různé lidské kultury odlišují, neměli bychom se tomu podle McGrewa bránit ani u šimpanzů. Měřítka by měla být v obou případech stejná – jinak se dopouštíme něčeho vskutku nedůstojného a ve snaze zachovat si svou vlastní jedinečnost měníme pravidla takříkajíc „za pochodu“.
Velké pozornosti se v rámci studia šimpanzů dostalo také užívání léčivých rostlin. V mnoha společenstvích byly provedeny studie, které odhalily, že škála přírodních prostředků, jež jejich zdraví zcela nepochybně prospívají, je vskutku udivující. A co víc – tytéž rostliny nezřídka a při zcela identických příznacích onemocnění používají i tamní kmenové populace. Michael Huffman zdokumentoval spolu se svými spolupracovníky z Japonského institutu pro výzkum primátů na 24 druhů rostlin, jež šimpanzi zcela zjevně pojídají spíše pro jejich léčebné účinky než nutriční hodnotu.
Jedná se o různé bobule, listy, dřeň či kůru stromů, které jsou nezřídka hořké nebo jsou – jako je tomu v případě listů – pokryté chloupky a těžko se polykají, takže se často stává, že jedinec určitou část rostliny žvýká nebo z ní tekutinu pouze vysává, zatímco vláknité pozůstatky vyplivuje. Některé z těchto rostlin obsahují aktivní a pro mnoho parazitů (včetně hlístů, kteří napadají střeva a jsou vcelku běžnou příčinou potíží afrických lidoopů, člověka nevyjímaje) jedovaté složky. Např. kůru ze stromu Entada abyssinica (druhu z čeledi mimózovitých) používají jako dávidlo či prostředek k léčbě průjmových onemocnění nejen ghanské domorodé kmeny, ale – za zcela identických podmínek – pravděpodobně i východoafrické populace šimpanzů v Mahale. Kromě toho je kůra tohoto stromu velmi účinným prostředkem v boji proti původcům malárie a krevničkám (další významné skupině parazitů, motolicím a jejich stadiím napadajícím játra, původcům nemoci zvané bilharzióza či schistosomóza, kterou přenášejí plži) – obě patří k nejčastějším parazitickým onemocněním, která africké zemědělské populace sužují.
Také žvýkání hořké dřeně rostliny druhu Vernonia bylo zaznamenáno u několika šimpanzích populací – v mahalské a gombské oblasti Tanzanie, ale i v lokalitě Kahuzi-Biega v Kongu. Ačkoli se tato čeleď rostlin vyskytuje na celém území subsaharské Afriky, v rámci jednotlivých oblastí jde o rostliny poměrně vzácné a šimpanzům tak často nezbývá, než se od osvědčených stezek svých domovských okrsků poněkud odchýlit. A co víc – aby se ke dřeni takové rostliny vůbec dostali, je zapotřebí, aby nejprve pečlivě odstranili kůru a listy.
Skutečnost, že si ostatní šimpanzi takto si počínajícího jedince vůbec nevšímají a pojídají rostliny, které jsou pro jejich potravní spektrum typičtější, tak svědčí o tom, že jednají naprosto uvědoměle. Tendenci k vyhledávání těchto hořkých rostlin tedy vykazují převážně jedinci, u nichž jsou první známky střevního onemocnění či zamoření parazity již patrné. Po jejich požití pak bez výjimky dochází ke značnému zlepšení.
Mohou však uvedené skutečnosti vést k nějakému závěru?
Je-li užívání léčivých rostlin součástí kultury člověka (o čemž lze ze zřejmých důvodů jen stěží pochybovat), můžeme s naprosto čistým svědomím upřít tuto výsadu svým blízkým příbuzným? Jistě by se mezi námi našli tací, kteří by s něčím takovým nesouhlasili – především proto, že připisovat živočichům kulturu tak, jak ji známe u člověka, předpokládá naprostou jistotu, že je obsah tohoto pojmu v obou případech totožný. Jeden z problémů představují bezpochyby i obtíže s rozlišováním mezi tím, co se jedinec naučil sám, a chováním, jež si naopak osvojil napodobováním ostatních. Pojídání léčivých rostlin u šimpanzů tak může být důsledkem skutečnosti, že se jednotliví členové tlupy vydají na obchůzku právě v době, kdy je sužuje nějaké onemocnění, a z pouhé zvědavosti ochutnají rostlinu, jejíž požití jim nezřídka přinese zřetelnou úlevu. Nemusí se tak ani v nejmenším jednat o nějaké sdílení vědomostí, nýbrž o zcela náhodnou zkušenost a nezávislé počínání určitého množství jedinců. V tomto případě je navíc rozlišování mezi individuálním učením a kulturním přenosem znesnadňováno i poměrně širokým výskytem parazitických onemocnění a skutečností, že rostlin, jež jsou v boji proti nim účinné, je hodně a jsou vcelku dobře dostupné.
Tento text je úryvkem z knihy
Robin Dunbar: Příběh rodu Homo, Academia, Praha 2009
O knize na stránkách vydavatele
