Jakkoliv i lidé, kteří mají k psům kladný vztah, budou asi pochybovat o jejich schopnosti napsat román, slova „pes“ a „psát“ údajně souviset etymologicky opravdu mohou; přičemž do stejného „pole“ by spadalo slovo pestrý. Snad proto, že v porovnání s vlkem a liškou mají psi různorodější barvu srsti. (Poznámka: Níže uvedený zdroj to bohužel blíže nevysvětluje, snad že se původně psalo barevně podobně jako malovalo?)
Jiný výklad říká, že pes může souviset s pisoárem (prostě jako důvod pro pojmenování se vzalo močení samců se zvednutou nohou). Další zase, že slovo pes souvisí s voláním na psa, abychom ho utišili – ps! Nebo se dokonce takto psi volali obecně, obdoba čiči: prý je dokladováno, že Ps se k přivolávání psů užívalo např. na Hané a na Chodsku.
Další teorie spojuje pes s „pást“ (nejen ve významu pást dobytek, ale i hlídat, ochraňovat – viz pastýř v biblických textech, dále i pastor, spasit…).
Čokl prý souvisí s cikánským označením pro psa – džukel – což se ale zase užívalo jen regionálně.
Co se týče jednotlivých psích plemen, vysvětlení jejich názvů jsou obvykle triviální. Buldok je opravdu býčí pes (obdoba jezevčíka či foxteriéra, krysaříka či ratlíka – rat), může zde být odkaz na sílu tohoto plemena, ale hlavně se tito psi dříve v Anglii používali k zápasům s býky.
Španělové asi nejsou španělští psi, ale spíše souvisejí s keltským span = králík. Barvíři jsou od krve, která se v lovecko-mysliveckém žargonu označuje jako barva. Čuvač, především slovenský, je asi od počuvať. Lajka zase souvisí s „lát“, ne nutně naříkat, ale spíše štěkat (poznámka: viz pražské Lysolaje – místo, kde lají lišky, přeneseně kde lišky dávají dobou noc).
Zdroj: Vlastimil Styblík: Tajemství slov, SPN, Praha 2006
