Mám za to, že pro pořádek se hodí nejdřív upozornit na některé předběžné momenty problematiky (= memetiky); ta vstoupila do našeho slovníku spíše jen jako významově neostrý termín, navíc s některými významovými konotacemi, které jsou přinejmenším diskusní; pokud nejsou přímo sporné svou závádějící etymologií, založenou na věcně nenáležité analogii.
Lidská řeč má totiž také tu vlastnost, že umí tvořit výrazy, jimž nutně nemusí něco konkrétního či určitého v reálném světě odpovídat. Je-li nějaký výraz často citován, ještě to nemusí znamenat, že spolu s ním se zrodil nový koncept. Pakliže vzniká nový termín na základě analogie, rizika spojená s porozuměním jeho případnému významu rostou měrou, s níž taková analogie kulhá (je-li vůbec přiměřeně adresná!).
…
Než přejdeme přímo na vlastní teritorium „memetiky“, pokusím se nejdřív přímo z biogenetiky stručně poněkud rektifikovat ony výchozí předpoklady k té podle mého soudu nikoli šťastné analogii. (Nejenže analogie svádějí k falešným asociacím; má-li odvolávka na ně působit místo formálního/věcného důkazu, je to nekorektní a politováníhodná argumentace.)
Za východiště celé problematiky lze považovat víceznačný termín „přenos“. Jeho konceptuálním zázemím může být jak představa o přesné kopii (totožné s originálem), tak třeba představa o nějak některými vlastnostmi oslabené kopii (vinou „šumu“ v prostředí „kopírování“). Nelze ani vyloučit — zřejmě jinak paradoxní — zesílení některé složky přejímané informace (např. díky vlastnostem prostředí); pak se tak zřejmě stane na úkor dalších některých vlastností oné očekávané „kopie“, která už nebude věrným duplikátem originálu. Zde začíná diskusní téma o kritériích pro případné „variace“ (tj. pro přibližné obdoby, jež už nejsou přímo „kopiemi“). Výraz „variace“ ovšem připouští významově celou škálu rozmanitých odstupňování menších či větších rozdílů, přičemž při jistém rozptylu od výchozího vzoru/standardu/modelu už vůbec nemusí být shledána podoba derivátu s počátečním „substrátem“.
To, co bylo řečeno v předchozím odstavci, se také plně týká biologických procesů (z nichž vychází a na něž se odvolává Dawkins). Má-li nastat v žádoucím sledu replikace celého řetězce tripletů bazí DNA, je jí při uskutečňované transkripci pouze přímá shoda jejich umístění/pořadí v obou postupně se dělících větvích šroubovnice (tj. jak v kodonovém, tak i v anti-kodonovém pásu), do nichž se odpovídajícím způsobem kooptují navazující sledy/úseky mRNA. Z takto kopírovaného řetězce DNA pak vzniknou dvě jeho shodné kopie. Jinak řečeno: při postupném doplňování kodonového a antikodonového pásu nastala „replikace“. Naprotitomu pokud se např. realizuje ve specializované buňce (jíž se říká „zygota“) kompletace genomu z obou jeho složek (tj. ze samčí a samičí poloviny genetické výbavy nesené v chromosómech), takové spojení sice umožňuje vzájemné spojení míst se stejným geneticky významem (a nazývá se „rekombinací“), přičemž nový rekombinovaný celek je řadou vlastností odlišný od DNA obou rodičů; sám proces rekombinace může být zdrojem rozmanitých nečekaných variant, ba i přímo nežádoucích chyb. Tento nyní jen letmo a jen dílčím způsobem naznačený proces je východiskem ke zrodu zcela nového jedince odpovídajícího druhu.
Je jistě zřejmé, že replikace je věcně i funkčně zcela odlišným procesem ve srovnání s rekombinací. Replikace je (a má být) přesnou kopií originálu. Není pouhou „imitací“ (viz výše i ony Dawkinsovy náběhy k „mimésis“!); zároveň jistá „nápodoba“ není — přísně vzato — „replikou“. Ale ani „replika“ nezaručuje automaticky jen a jen bezvadně a přesně všechny charakteristiky originálu (přičemž navíc případné další řetězově vzniklé „repliky“ vždy podle předchozí „repliky“ se mohou stále více vzdalovat od původního vzoru; vzpomeňme také na známou zkušenost „tiché pošty“).
Čím má výchozí a biologicky zajisté specifická „replikace“ (ne-li „sebereplikace“) navozovat jisté žádoucí intuice vedoucí k nějakému blíže nespecifikovanému „memofondu“, nejenže není jasné, ale navíc je to rozhodně matoucí. Kupodivu ono zvláštní sklouznutí na klamavé scestí zcela evidentně dokládá i … citát ze str. 175 Dawkinsovy knihy (= české vydání v Mladé frontě z roku 1998), kdy nějak (zřejmě ve stínu sugestivně autorem vnímaného pojmu toho, co je terminologicky označováno jako „replikace“) jako příklady „memů“ intuitivně uvádí mj. písně nebo chytlavé fráze, a módu v odívání či způsob výroby nádob, což všechno jsou v horizontálním časovém průřezu artefakty, které i na vertikální (diachronické) časové ose vykazují jistou setrvačnost a tíhnutí ke standardizaci, a tedy jen „replikaci“ (a pokud by měla být ta „replikace“ ne dost dokonalá, Dawkinsem uplatněný výraz „imitace“ je v záloze pro případná další různočtení v rámci „memetiky“).
Už z toho, co tu zatím bylo napsáno o „replikaci“ (i o „rekombinaci“), je snad dostatečně patrno, že výraz „mem“ (v onom Dawkinsem exponovaném biologickém zarámování) etymologicky neobstojí ani při případné odvolávce na anglický výraz “memory“ (tj. „paměť). Neboť ani paměť není přímou „replikací“ podnětů, na jejichž základě mozek zaregistroval jejich neuronově fixovanou stopu.
Je asi zbytečné — a nefunkční — dál nějak uvažovat o biologické motivaci pro vznik termínu „mem“. Koneckonců termín nikterak nepotřebuje ke svému uplatnění nějakou etymologii či doprovodnou zprávu o historii svého zrodu. K tomu, abychom se zabývali „memetikou“, nepotřebujeme nic vědět o biologii. Ani o darwinismu. Tím méně o replikaci.
Kdyby šlo jen o tu „memetiku“, pak těch pár stránek, které najdeme v rámci Sobeckého genu, je jen svérázným a jen okrajovým vyšinutím ze zcela jinak zaměřené a plodně provokující tématiky. Výraz „mem“ ničím nenutí k četbě knihy, v níž byl Dawkinsem uplatněn.
Poslední douška v této části tohoto biologicky inspirovaného textu: Má-li se odehrávat celá tato diskuse jakoby pod darwinistickým zastřešením, pak tu je navíc jako principiální problém evoluce jeho vlastní nositel, či spíše a adekvátněji garant. Je jím gen? Tak to aspoň vypadá podle ústřední teze Dawkinsova Sobeckého genu. Už jsme tu předběžně uvedli, že samotná replikace (jako jeden z možných procesů realizovaných organickým systémem) není evolučním modelem. Tím je (a často velmi dramaticky) mutace. Tu ovšem (včetně případného „přírodního výběru“) nezajistí jako součást inovačního přežití sám o sobě žádný individuální gen, nýbrž až organismus. Přitom samozřejmě základním předpokladem pro případný proces mutace (jako její „materiál“) jsou geny; jednotkami výběru se stávají individuální organismy (jako nositelé těchto genů); přičemž, mají-li být určité znaky pro další vývoj signifikantní, musí překonat omezující bariéru života jedince a časem se prosadit v rámci druhu.
…
Pak tu ovšem zbývá už jen přímý dotaz, zda (bez ohledu na problematické, ne-li zcela neprůkazné vazby na mikrobiologii) sám nezvyklý a inovující výraz (re)prezentuje nějaký nový obor, anebo aspoň nějaký nový pohled na dříve takto možná nezaštítěnou — byť již frekventovanou — disciplínu.
Nemá přece jen výraz „mem“ nějaký orientačně zajímavý (možná že ne hned na první pohled patrný) dosah? Není dokonce anticipací něčeho, co jsem možná jen vinou svého předsudečného čtení přehlédl? Není „memetika“ užitečným modelem majícím svou neotřelou explanační sílu díky svému nezvyklému (byť vágnímu) propojení přírody a kultury?
Zdálo by se, že v „memetice“ přišlo na svět nové paradigma. Dokonce disponující nečekanou explanační způsobilostí, tím, že zdůrazněnou paralelou „gen – mem“ kulturní artefakty a jejich život svérázně „naturalizuje“?
Není to naopak pokus o svým způsobem „atomizující“ (a přitom rozpačitý) redukcionismus? Vzpomeňme znovu na Dawkinsovu „memetickou“ úvahu nad Beethovenovou hudbou. Jak vymezit „memy“ v hudebně specifických horizontálních (melodie, rytmus) a vertikálních (harmonie, výsledná „barva“ souzvuku) strukturách takové skladby?
Jiný Dawkinsův příklad v původním textu uvádí „představu boha“ (str. 175). Hned ji začlení do „memofondu“. A její vznik připisuje „mutacím“! Ano, mutacím (zavedeným do textu bez bližšího vysvětlení dokonce v uvozovkách). A že se pak „replikuje“ (!) pomocí slov, za podpory hudby a umění. Pak s tím dodatkem, že „mem boha“ přežívá díky svému velkému psychologickému vlivu. Dawkins si přitom stěžuje na to, že jeho někteří oponenti chtěli nadto vědět, proč tomu tak je; a jak nábožensky ovlivněný mozek zlepšuje přežití genů. Odvolá se znovu na „replikaci“ a dokonce svého čtenáře ujistí o tom, že „[s]tará evoluce, selektující geny, připravila vytvořením mozků ‘polévku’, ve které vznikly první memy” (str. 176). Ty se podle Dawkinse „kopírovaly“ a odstartovaly svou vlastní „o hodně rychlejší evoluci“ (tamtéž). Písnička se opakuje. Kde se vzaly, tu se vzaly, jsou tu memy, ty se („v širokém smyslu“ imitací, str. 176) replikují, přičemž o jejich případných nositelích není sebemenší zmínka.
Takže (podle Dawkinse): a) „Memy“ samy hrají svou životní hru o úspěch či přežití. „Memy“ jsou jaksi autonomní, svéprávné, rozhodující. b) Přitom ty „memy“ díky nepřehlédnutelně zdůrazňované „replikaci“ mohou vytvářet výlučně přesné kopie sebe sama, a tudíž nic nového (nic, co by bylo možno označit jako změnu). – Znovu to raději zopakujme: Replikací v rámci řetězce DNA nevzniká nic nového. To umožňuje až případná mutace; ta je biologicky odlišným procesem; je prostředkem, jak navodit změnu, a tedy předpoklady pro vysledovatelný vývoj.
Přitom Dawkins napíše, že „kdykoli vzniknou podmínky, ve kterých by se mohl množit nový replikátor, nový replikátor vezme vše do svých rukou a odstartuje svůj vlastní nový druh evoluce…“ (str. 176). Dawkins opět nebere v úvahu, že do diskuse nezavedl kromě replikace taky mutaci (takže odkud a jak by se vzal nový replikátor?), a že na rozdíl od vazby mezi DNA a jejími složkami na úrovni jednotlivých genů je postulovaná vazba mezi mozkem a „memy“ zcela jiné provenience. Mozek je zřejmě substrátem našich lidských myšlenek, zatímco jednotlivá lidská myšlenka (byť jako případný „mem“) není přímo na stejné kvalitativní úrovni složkou mozku, nýbrž jeho specifickým derivátem!
Pokud bychom se v tomto textu znovu chtěli uchýlit k tomu významovému vymezení „memu“, jež tu již bylo výše citováno, že „mem (myšlenka) může být definován jako věc, která je schopna přenosu z jednoho mozku do dalšího“, pak bychom snad mohli vnímat „mem“ jako svéráznou jednotku informace. Jenže jak „mem“ kvalifikovat jako významotvorný fenomén? Neboť přenášet z mozku do mozku — ať už s vědomím jeho nositele nebo podprahově — lze také takové údaje, které nemusí mít (ať už vůbec, anebo aspoň pro adresáta) žádnou smysluplnou interpretaci. Zároveň bychom neměli ignorovat otázku případné kvantifikace té zatím mlhavě vymezované „informace“.
***
Nechť je mi prominuto. Vážím si mnohaletého Dawkinsova úsilí o adekvátní interpretaci tohoto světa na podkladě detailních znalostí (mikro)biologických procesů. Ale jeho explanační krunýř pro výklad fenoménů lidské kultury nepovažuji za přesvědčivý (tím méně za adekvátní) ani teoreticky, ani prakticky.
V tomto ohledu si nemohu nevzpomenout na to řešení, jež v rámci dislokace lidské reality do tří „světů“ předložil Karl Popper. Tím „prvním“ světem mu byl nám všem společný materiální exteriér. Jako „druhý“ svět pak vnímal onu „karteziánskou komnatu“ každého vnímajícího a reflektujícího člověka, to, co představuje ve zkratce „já“ nebo „(sebe)vědomí“. Popperův „třetí svět“ má vůči Dawkinsovu „memofondu“ jednu nepřehlédnutelnou přednost: není spjat s žádnou další apriorně jako vzor pojatou teorií a navíc nepředstírá modelovou vazbu na nějakou případnou naturalisticky prezentovanou strukturu, jejíž by byl paralelní odnoží. Popperův „třetí“ svět je sféra lidské kultury (a civilizace, pokud je pojímána jako samostatná její technická větev) ve všech jejích formách, produktech, projevech, a to zároveň s ohledem jak na samotné její aktéry, tak i případné zvěcnělé jejich výtvory. Ten „třetí“ svět je nesmírně flexibilní. Ač není založen dogmaticky, umožňuje bez mučivých úvah jasná rozlišení, případně přirozené kumulativní přesahy do druhých dvou světů. Ty problémy, jaké má Dawkins např. s Beethovenovou IX. symfonií, u Poppera vůbec nastat nemohou. Jednotlivé hudební myšlenky a jejich zpracování byly nejdřív v hlavě skladatelově („svět 2“), dostaly se na partituru (spadající do „světa 1“ jako hmotný materiál a do „světa 3“ jako mnohovrstevnatý doklad hudební kultury) a pokud došlo/do-chází k reprodukci této v notách zapsané skladby, samotnou produkci lze vnímat v projekci na všechny tři popperovské „světy“. Potom místo koncertu a jeho interpreti jsou časoprostorově situováni ve „světě 1“; jak hudebníci, tak posluchači mají individuální psychicky vnímané zážitky v rámci „světa 2“; a součástí „světa 3“ pochopitelně pak je řada často vícevrstevnatých a prolínajících se fenoménů, jako hned samotná hudba jako výraz potřeby umělými a postupně kanonizovanými — a přitom tvůrčími — prostředky vyjádřit „něco navíc“ (co tu ani předmětně, ani obecně esteticky, ani přímo hudebně nebylo), tj. kulturou konzervovaný zápis skladby vnímaný jako lidsky adresná estetická hodnota, koncertní sál jako prostředek specifického kulturního prožitku (i když jen jako součást nějaké stavby pochopitelně spadá do kategorie „světa 1“), speciálně školení hudebníci svým zaměřením a uměleckým výkonem pak představující jeden z výsledků navozené a stále obohacované kulturní tradice a potřeby jejího uchovávání (i když zároveň ti lidé svou existencí spadají do „světa 1“ a jako reflektující a autoreflektující bytosti vykazují, co spadá do „světa 2“)
Doufám, že ten jakoby jen „popperovsky“ naznačený hrubý náčrt některých očividných souvislostí, jaké můžeme okamžitě a kdykoli evidovat při pokusu o reflexi kultury, nebude nikdo interpretovat jako nastrčenou prezentaci Popperových postojů či úvod k jejich propagaci. Bylo to ale malé praktické cvičení rámcové inventarizace některých fenoménů, s jakými musíme počítat vždy, když chceme popisovat kulturní „produkty“ či naznačovat, jaké obecné charakteristiky se k nim váží. Nepokoušeli jsme se zatím o nějakou klasifikaci. Ale už v té výchozí fázi předběžného orientačního pohledu na jeden kulturní útvar, hudbu, a v něm na jedno jediné dílo, skladbu Beethovenovu (ostatně přímo Dawkinsem zmíněnou), jsme si nemohli neuvědomit, že jakýkoli případný pokus o využití Dawkinsova naturalisticky motivovaného a přitom až příliš unifikovaného klíče musí selhat už při prvém kroku.
U genů samozřejmě víme, jak díky možným kombinacím základních organických sloučenin (v horizontální vazbě A-T a C-G, a zároveň případně v opačném pořadí) na obou vertikálních řetězcích šroubovnice sled každých tří „písmen“ je základem pro kódování jednotlivých aminokyselin, což je směrodatné pro případnou navazující tvorbu odpovídajících řetězců kódem určených proteinů. Pokud jsme ale díky Dawkinsovi zdědili jako levobočka genu jakýsi „mem“, nemáme k dispozici vů-bec nic pro byť jen vzdálenou aplikaci současné biotechniky v kulturní oblasti. „Mem“ nemá ani rozrůznění vnitřní obdobné genu, ani stejně tak přirozeně navozené vazby pro případnou tvorbu dalších závazně určených „látek“ předpokládaných tou výchozí genovou výbavou (jež ostatně nejednou jistí to zakódované poselství na různých dalších místech šroubovnice). A pokud bereme v úvahu, že garantem vývoje není gen, nýbrž až biologický druh, pak nevím, jak lze ke schématu gen — jedinec — druh rovnocenně přiřadit jako podklad pro kulturní evoluci neprůkaznou dubletu, v níž je mlhavý postulát „memofondu“ opřen o nevyvoditelně svými principy odlišný koncept genofondu. Neboť pokud má „memofond“ zástupně sloužit jako kolbiště, na němž a) memy se nejen setkávají a spolu žijí, nýbrž b) také – ve vazbě na člověkem měněné a také nekontrolovaně se měnící parametry celkového životního (jak čistě přírodního, tak kulturou hominizovaného) prostředí a díky specifickým předpokladům lidského mozku —vznikají „memy“ zcela svým věcným dosahem nové, pak bychom měli v kontextu „memetiky“ přiznat, že její součástí je „deus ex machina“, tj. navrhovaným systémem nedoložený mechanismus vývoje, kvůli němuž byl sice předložen, ale vůči němuž není adekvátně artikulován.
Letmo jsme se zmínili o Popperově globálním přístupu k realitě. Lze jej charakterizovat jako přístup „filosofický“. Dawkinsova „memetika“ jako přívěsek výkladu orientovaného převážně na tématiku (mikro)biologickou není přitom naproti tomu už kvůli kontextu řešením přírodovědně kotveným a takto věrohodně prezentovaným. Je to sice zajímavý pokus o paralelu mezi biologií a její kulturní „nadstavbou“, ale ač naturalisticky inspirovaný, zůstal kupodivu zcela mimo evoluční souřadnice, jež zřejmě měl pro kulturní sféru nastavit. Říci teď ovšem, že „memetika“ zůstala pouhou „filosofií“, znamená zároveň ne zrovna povzbudivě pod filosofickou střechu začlenit něco, co kredibilitu takového „zastřešení“ (a statut toho, co označujeme výrazem „filosofie“) ne zrovna podnětně znehodnocuje.
„Memetika“ je ovšem poučným příkladem toho, jak — když jednou vznikne výraz — nějaká fabulace pro něj se při troše dobré vůle vždycky najde. Pokud Dawkins v Sobeckém genu napsal, že „zdá se, že memy nemají nic, co by odpovídalo chromosómu nebo alele“ (str. 178), pak zároveň „memetika“ nedisponuje instrumentářem a mechanismy, které by aspoň obrazně odpovídaly genům (a genofondu).
Takže — Shakespearovými slovy — „mnoho povyku pro nic“? Podle mého soudu (byť bohužel) – ano.
Tento text je úryvkem ze sborníku Memy ve vědě a filosofii (Filosofia, Praha, 2004)
