Má to znamenat, že mezi jedno a mnohobuněčnými organismy není žádný zásadní předěl. Ostatně, tvrdí autoři výzkumu, mnohobuněčnost se vyvinula cca 20krát nezávisle na sobě, takže to asi nemůže být tak těžké.
William Ratcliff a jeho kolegové z University of Minnesota v St Paul experimentovali v laboratoři s běžnými pivovarskými kvasinkami. Selekce byla jednoduchá: jednou denně kvasinky odstředili a další generace vznikla naočkováním kvasinek na dně – tj. přednostně těch buněk, které se shlukovaly dohromady, a výsledné komplexy byly proto těžší. Stačilo 60 dnů, které odpovídaly přibližně 350 generacím, a všech 10 paralelně vedle sebe testovaných kultur si vytvořilo formu připomínající sněhové vločky. Navíc do vloček se spojovaly buňky ne náhodné, ale navzájem geneticky příbuzné – čímž tedy útvar připomínal mnohobuněčný organismus. V takovém případě totiž do hry už může vstoupit „skupinový“ výběr – buňce (jejím genům) se vyplatí obětovat se pro přežití vločky jako celku. Objevila se dělba práce i programovaná buněčná smrt (třeba aby se struktura „ulomila“ a co nejrychleji klesla na dno zkumavky).
Zdroj: New Scientist
Poznámky:
– Jenže, jenže… Jak upozorňuje už i původní článek, dle jiných zdrojů nejsou kvasinky žádné původní jednobuněčné organismy, ale houby, druhotně zjednodušené organismy mnohobuněčné (podobně jako mnozí „prvoci“). Pak by na tom všem nebylo nic zase tak zvláštního, prostě buňky ještě v sobě mají program, jak vytvářet mnohobuněčný organismus, mechanismy pro spojování (adhezi) i naprogramovanou buněčnou smrt. Nakonec i současné kvasinky přirozeně vytvářejí různé kolonie.
– Není tvrzení o 20násobném vzniku mnohobuněčnosti přece jen přehnané (v článku chybí výčet)?
– Ratcliff se na námitky chystá odpovědět tím, že podobný experiment proveden s jednobuněčnými řasami Chlamydomonas, které žádného mnohobuněčného předka podle všeho neměly.
